Podkarpatská Rus

STRÁNKY SPOLEČNOSTI PŘÁTEL PODKARPATSKÉ RUSI


Domů  | Aktuality | Časopis |  Historie | Společnost | Fotografie | Knihy, kalendář | Články | Internet | Zájezdy



ČASOPIS PŘÁTEL PODKARPATSKÉ RUSI

Číslo 2-3/2003, říjen 2003


Rusínské rubrice na cestu

Počínaje tímto číslem budou některé stránky našeho časopisu psány v rusínštině. Stálou rusínskou rubrikou bychom rádi zdůraznili, že Společnost přátel Podkarpatské Rusi je také organizací občanů rusínské národnosti, mateřského jazyka a rusínského cítění. Naše dveře jsou rusínské komunitě otevřeny již dávno - vždyť mnozí z nás k ní tak či onak patříme - a postupem let se počet Rusínů mezi členy a příznivci SPPR výrazně zvýšil.

To je ostatně také důvod, proč stále uvažujeme o rozšíření názvu Společnosti tak, aby tuto skutečnost reflektovala. Na jedné z předchozích valných hromad SPPR tento návrh sice neprošel - a přiznejme, že se tak stalo do značné míry vinou nás, kteří jsme jej prosazovali: patrně jsme podcenili přípravu a málo důrazně argumentovali. Ale to teď není podstatné, důležité je, aby se Společnost přátel Podkarpatské Rusi, ať již s názvem rozšířeným o rusínskou národnost, či nikoliv, se ještě zřetelněji stala společenstvím, jehož aktivity osloví co nejvíc zdejších Rusínů. Pokud možno všechny ty, kdo chtějí vzájemně komunikovat, scházet se, kdo by rád získal informace o životě své národnosti u nás i v dalších zemích světa, kdo stojí o kulturní a vzdělávací akce či o publikace. Také náš časopis k tomu chce přispět, mimo jiné i novou rusínsky psanou částí.

Rubriku bude připravovat rusínská publicistka a spisovatelka Marie Maĺcovská z Prešova, redaktorka rusínského týdeníku Narodny novinky a laureátka literární ceny Alexandra Duchnoviče. Čtenáři tu najdou zprávy a komentáře věnované životu Rusínů na Slovensku, Podkarpatské Rusi, v Maďarsku či Polsku, v Rumunsku, na Vojvodině, v USA a Kanadě i v jiných zemích.

Vždyť také právě skončený 8. světový kongresu Rusínů přesvědčivě doložil, že Rusíni, žijící v mnoha zemích světa, vrývají svými aktivitami a prací výraznou stopu do kulturní mapy Evropy i zámoří. Stojí za to o tom vědět a vydat se po ní.

AGÁTA PILÁTOVÁ


Jiří Loewy: Dragulova družina

Vzpomínka z časů dávno minulých

Před pětapadesáti lety, když mi bylo osmnáct, setkal jsem se v neobyčejném prostředí se skupinou neobyčejných lidí - s Dragulovou družinou. Ještě jsem o nich nikdy nepsal, ale chci tak učinit teď, protože pamětníků těch dob rychle ubývá.

Na sklonku osudného roku 1948 bylo na světě nespočet míst, kde se žilo lépe a radostněji, nežli v tehdejší krajské věznici v České Lípě. Velitelem či ředitelem toho zařízení přitom nebyl žádný zarytý stoupenec komunistického režimu. Spíše naopak: vrchní inspektor Hladík byl národní socialista tělem i duší, jak se do února toho roku v justici slušelo, když chtěl člověk dělat kariéru. Neboť také ministr spravedlnosti Drtina nosil v klopě odznak s perem a kladivem, než se sám také octl za mřížemi.

Pan Hladík už neměl daleko do penze. A tak se chtěl důchodu dočkat ve svém křesle a neriskovat na stará kolena případný vyhazov z kádrových důvodů. Hleděl tedy, aby nové soudruhy šéfy na sebe příznivě upozornil. Ke svému zviditelnění zvolil bohužel způsob, který měl pro nás vězně neblahé důsledky: vrátil ministerstvu jako ušetřené dva celoměsíční příděly potravin pro celou věznici. Uškudlil je tím, že nás, své svěřence, živil dietně: především poloshnilou mrkví a brambory z krechtů. Celodenní příděl chleba na osobu činil jeden krajíc o hmotnosti 120 gramů, který jsme obvykle pozřeli hned k snídani, protože k ní - kromě ešusu neslazené černé melty - nic jiného nebylo.

V dlouhé a tuhé zimě 1948/49 jsme na celách mrzli ve dne a pod tenkými dekami také v noci, protože velitel dával topit (mírně zavlažit) nanejvýš hodinu či dvě denně. K jeho cti ale budiž řečeno, že si nepotrpěl na zbytečnou šikanu a že zejména s politickými vyšetřovanci zacházel korektně, ba s určitou starosvětskou zdvořilostí, působící v tom drsném prostředí nezvykle. Ubytováni jsme byli většinou po sedmi mužích v poměrně prostorných, takřka holých, vybílených celách s okny tlustě zamřížovanými; denně brzy po ránu byla povinná takzvaná vycházka, pochodování dokola po dvoře věznice, pochopitelně pod dohledem bachařů. Před vycházkou jsme vyfasovali denní příděl (svých vlastních) cigaret: dva kusy. Aby se nepašovaly zpět do cel, musel každý po skončení vycházky odevzdat dva nedopalky čili vajgly, což jsme řešili tak, že jsme je vyrobili z jedné cigarety a tu druhou, co nejrafinovaněji skrytou, pronesli zpět do budovy.

Kdo měl ukončenu takzvanou policejní vazbu, čili nebyl už vyslýchán estébáky nebo kriminálkou, čekal coby soudní vyšetřovanec na svůj proces, případně na odvoz do jiného zařízení. Tento statut měl určité výhody: nechodili jsme ještě v trestaneckém mundúru zvaném "opičárna", nýbrž v civilu, ocejchováni pouze žlutou páskou na rukávě, neplatila už pro nás nejpřísnější omezení kontaktu, jednou týdně nás směli navštívit na dvacet minut naši nejbližší a odevzdat pro nás dvoukilový balíček, který byl podroben důkladné prohlídce. Především ale jsme jako vyšetřovanci v soudní vazbě směli pracovat - například drát peří - během dne na velké společné cele asi pro třicet lidí. Tam jsme při práci seděli kolem dlouhého stolu a viděli konečně i jiné tváře než těch pár z vlastní cely, mohli jsme si povídat, vyměňovat zprávy "zvenku", komentovat politickou situaci. V části místnosti se ještě pracovalo na několika jednoduchých, mechanických strojích, na nichž se formou mzdové práce vyřizovaly zakázky pro podnik Koh-i-noor, někdejší firmu Waldes, například přezky k podvazkovým pásům a jiné užitkové předměty civilního života. Především ale pracoviště bylo slušně vytápěné; za extrémních podmínek i málo stačí ke spokojenosti.

Ludvík Hrabar vypráví

Život plynul poměrně jednotvárně den po dni a týden po týdnu, bez zvláštních událostí hodných zmínky. Až jednou - buď ještě na sklonku prosince 1948 nebo až v lednu 1949 - se mezi námi jednoho rána na obvyklé vycházce objevilo asi osm nebo možná deset postav, která ihned upoutaly naši pozornost. Dotyční se nesměli mezi sebou dorozumívat, takže je rozstrkali do různých cel a také na vycházce museli dodržovat patřičný odstup jeden od druhého. Ale hned bylo vidět, že patří k sobě: vojenské držení těla, pružná, křepká chůze, oděv sice civilní, ale převážně z tehdy oblíbeného oficírského sukna. Na hlavách měli většinou beranice, někteří byli v rajtkách a vysokých botech z krásné hnědé kůže, jiní v kanadách či válenkách.

Pak jsme si všimli, že tito přírůstci, ač od sebe odloučení, vespolek na dálku živě komunikují nenápadnou posunčinou, jejíž smysl nám ostatním ovšem zůstal skryt.

Ještě téhož dne nám jednoho z té skupiny šoupli na celu, protože se u nás předtím uvolnil kavalec. Příchozí, ač mu bylo jistě přes třicet, měl takřka dětskou, přívětivou tvář, vlasy černé až do modra, široká ramena a atletickou postavu, avšak byl nápadně malý, kdoví, jestli měl půldruhého metru. Představil se jako Ludvík Hrabar. Během dalších dní jsme se pak postupně dovídali jeho životní osudy i příběh jeho kamarádů.

Ludva vyprávěl, že byl synovcem posledního guvernéra Podkarpatské Rusi a že (nevím už, zda rodiče, strýc či jiní příbuzní) ho vzali s sebou, když před Maďary utekli do Sovětského svazu. Tam je ale ihned internovali a jednotlivě odsoudili k vysokým trestům za ilegální překročení hranic a - jak jinak? - za špionáž, a poslali je na Sibiř. Také od rodiny odtrženého Ludvu, kterému v tom roce 1939 bylo, pamatuji-li se dobře, teprve třináct nebo čtrnáct let. V těžkých podmínkách gulagu s trvalou podvýživou a vyčerpávající fyzickou dřinou přestal růst... Když ho z lágrového údělu vysvobodil v roce 1941 nábor do Svobody armády, usoudili v Buzuluku, že nevysoká postava Ludvu přímo predestinuje pro roli rozvědčíka. Tím bylo o jeho zařazení rozhodnuto. Prodělal s východní armádou celé její tažení, včetně dukelských jatek, došel až do Čech a tam byl po válce demobilizován. Podobné osudy měli za sebou snad všichni členové té zvláštní družiny.

Dějí se podivné věci

My ostatní vyšetřovanci jsme tuto rusínskou skupinu obdivovali jako exoty z dobrodružného filmu. Neboť záhy po jejich příchodu se počaly dít podivné věci: najednou byl ve věznici přímo nadbytek cigaret. A také se začaly záhadně - ovšemže ilegálně - objevovat i tak vzácné pokrmy jako třeba pražská šunka nebo celé šišky uheráku. Užaslí čeští muklové si vyprávěli neuvěřitelné zkazky, kterak rusínský přírůstek na jejich cele otočil pohyblivým podpatkem svých válenek a z dutiny tam skryté vyňal několik zlatých prstenů a švýcarské hodinky. A že, ještě větší div!, zřejmě i v přehledných poměrech basy dokázal rychle navázat kontakt s někým, kdo za ony trvalé hodnoty dodal výměnou statky časné, například tabák a špek. Neznámý "někdo" nepochybně nosil uniformu vězeňské stráže...

Sám jsem byl svědkem, jak si Ludva Hrabar rozpáral kousek podšívky kabátu a pak z ní po dlouhé týdny vybíral skvostný zlatovlasý holandský tabák a do malinkatých kuliček srolované cigaretové papírky. Kamínky na křesání jisker do vězeňského zapalovače - cundru - měl také, v podpatcích. Prostě bylo vidět, že máme co činit s lidmi, kteří se v podmínkách kriminálu či koncentráku vyznají přímo profesionálně, dovedou v nich chodit a výborně se na ně připravili pro případ nezdaru.

Když měli chlapci ukončené výslechy, objevili se také na pracovní cele a postupně jsme se s nimi seznamovali. Dost dlouho jsem jednu z mašinek na výrobu přezek podvazkových pásů obsluhoval spolu s krasavcem Andrejem, příjmení jsem bohužel zapomněl, který nádherně zpíval. Naučil jsem se od něho ostatně "Sibir, Sibir, Sibira něbajúsja" a pár antikomunistických častušek ("Báťka Stalin, posmatríjsja...), ale také současnou ukrajinskou hymnu "Šče ne vmerla Ukrajina", za kterou prý tehdy bývala jednotná sazba patnácti let gulagu. Navzdory těžkému údělu, který měl za sebou, byl Andrej nesmírně laskavý a klidný, harmonický člověk, byla radost s ním pracovat. Pak se ale dobrovolně přihlásil na práci do kamenolomu, jíž se každý mukl snažil vyhnout. Utekl jim hned první den; za pár měsíců prý od něho ředitel věznice dostal pohlednici z Melbournu...

Dlouho před Solženicynem

Neformálním vůdcem rusínské družiny v českolipském kriminále byl služebně nejstarší důstojník příjmením Dragula, údajně prý náčelník dělostřeleckého štábu Svobodovy armády. Podle líčení svých druhů byl Dragula dělostřelec tak mimořádně nadaný, že k přesnému navádění palby na cíl nepoužíval žádných přístrojů, protože mu k tomu postačovala krabička zápalek, podržená ve vhodném úhlu pod okem. Dragula byl urostlý, charizmatický chlap, typ černý myslivec, který vyzařoval přirozenou autoritu.

Postupně jsme se od chlapců dovídali mnoho podrobností o sovětském gulagu, které jsme tehdy, dlouho před Solženicynem, ještě netušili. Vyprávěli nám o dokonalé organizaci zlodějských mafií, jež ovládaly lágry a zkorumpovaly ostrahu, a které nekradly chleba po jednotlivém bochníku, nýbrž rovnou po vagonech. (Aby je pak rozprodaly civilnímu obyvatelstvu, které strádalo stejně jako vězňové...) Informovali nás o otřesných důsledcích sovětského "plánování", které způsobily, že se osazenstvo gulagu živilo třeba měsíc či dva stále jen solenými rybami, jichž byl nadbytek, ale nevidělo za celý ten čas kouska zeleniny nebo ovoce. Učili nás strategii každodenního přežívání, líčili nám děje, které jsme pak později objevovali až vlastní zkušeností třeba na Jáchymovsku, anebo, podstatně později, při četbě Jednoho dne Ivana Děnisoviče.

Co dělat v míru?

Postupně jsme se z vyprávění dovídali i poválečný příběh Dragulovy družiny. Chlapci se z gulagu, z Buzuluku ani z fronty navzájem neznali. Poznali se až po válce, po demobilizaci, když se všichni dali naverbovat do strážních oddílů, které provázely po Evropě transporty UNRRA. Jenže jednoho dne v roce 1947 UNRRA svou činnost v Evropě ukončila. Chlapci seznali, že po jejich odborné kvalifikaci náhle není poptávka: naučili se přežívat a válčit, nic jiného, nic použitelného za podmínek mírového života. Co teď?

Zůstali pohromadě. Zabrali si jakýsi opuštěný statek v severozápadním pohraničí. Odtud podnikali spanilé jízdy: když jim docházely potraviny, zkonfiskovali z některého vepřína prase, někdy i dvě prasata, a uspořádali velkolepou zabíjačku. Když jim došly peníze anebo alkohol, zabavili některému z národních správců zlatnictví či hodinářství část jeho kořisti a vyměnili ji za peníze, vodku či jiné denní potřeby. Nějaký čas ta metoda docela dobře fungovala, vždyť všechny postupy ovládali dokonale a jejich štábní kultura byla vysoká.

Koncem roku 1948 začali pociťovat, že se kolem nich stahuje smyčka. Rozhodli se, že odejdou na Západ, byli odhodláni si cestu třeba i prostřílet. Nedozvěděl jsem se, proč jim tento záměr nevyšel. Nevím, zda byli zrazeni, nebo zda jim v odchodu za hranice zabránila jakási nešťastná náhoda. Také mi bohužel není známo, jak nakonec dopadli. Vím ale, že byli stateční a uměli přežívat v mezních situacích. A tak velice doufám, že jejich dobrodružný příběh měl posléze šťastný konec.


JIŘÍ LOEWY

Jiří Loewy (nar. 1930) vstoupil do veřejného života po válce jako mladičký novinář ve vlivném sociálnědemokratickém deníku Stráž severu. V roce 1947 se stal krajským tajemníkem soc.dem. mládeže a angažoval se v boji proti prokomunistické skupině ve straně. Na podzim 1948 byl zatčen a prožil pět let ve věznicích a na nucených pracích v uranových dolech. V roce 1953 ho propustili z Jáchymova s diagnózou "nevyléčitelně nemocen". Zbytek 50. let prožil v severních Čechách jako zásobovač v textilkách, 60. léta jako redaktor časopisu "Přást". Po srpnu 1968 odešel do exilu. Brzy získal místo v tiskovém středisku mezinárodního koncernu a navázal na své předúnorové působení v exilové ČSSD. Do historie exilu se zapsal hlavně jako vydavatel Práva lidu (1978-1990), které vybudoval a učinil z něho jeden z nejlepších exilových časopisů té doby. V roce 1995 na bohumínském sjezdu ČSSD jako poslední ústřední tajemník exilové strany symbolicky uzavřel její působení. Od té doby se pilně věnuje novinařině, pravidelně přispívá do Lidových novin. Za své novinářské dílo letos získal Cenu Ferdinanda Peroutky, loni na podzim byl mezi posledními, kterým Václav Havel jako prezident uděloval státní vyznamenání. 6. března 2003 ho deník MfDnes zařadil do své galerie "GEN - význačné osobnosti dneška". Při té příležitosti dostal dotazníkovou otázku "Co se mi v životě asi nejvíce povedlo", na což Jiří Loewy odpověděl: "Přežít jak Hitlera, tak Stalina - obojí dalo fušku".

(toz)



Více jednoty nejen na valné hromadě

Valná hromada Společnosti přátel Podkarpatské Rusi (SPPR) proběhla tradičně v dubnu (tentokrát 26.), tradiční je už i místo konání: společenský sál na Hlavním nádraží v Praze. Na setkání se sjeli ti, kteří pamatují Podkarpatskou Rus jako součást Československa, a jejich potomci; potěšující ovšem byla skutečnost, že se mezi účastníky objevilo i několik podstatně mladších lidí. Že by myšlence šířit povědomí o zemi pod Karpaty blýskalo na časy? Je samozřejmě předčasné jásat, ale doufejme, že se v tomto ohledu něco děje.

Samotná valná hromada, jak už tomu v naší Společnosti bývá, měla dvě tváře: mnozí ji pojali jako příležitost k setkání s přáteli a známými, které zase rok neuvidí; ovšem bylo třeba naplnit i její pracovní část. Valná hromada je úřední akt se zákonitostmi a programem, který musí být dodržen. Možná by stálo za úvahu, zda během roku neuspořádat ještě jedno, čistě neformální "neúřední"  setkání .

Během valné hromady vystoupil s rusínským folklorem chomutovský soubor Skejušan, byly předneseny zprávy předsedy SPPR Jiřího Havla a revizní komise, byl přečten pozdrav bývalého předsedy SPPR Jaromíra Hořce. V souvislosti s tím zazněl návrh odsoudit Hořcovu činnost v 50. letech minulého století. Otázka je, zdali takové příspěvky patří právě na valnou hromadu a do doby, kdy Jaromír Hořec už post prvního muže SPPR nezastává.

Pravý mumraj ovšem nastal při volbě výkonného výboru SPPR na období 2003/2004. Obzvláště emocionální debata se rozvinula kolem pana ing. Libora Chytilka a jeho členství ve výboru. Řeč místy sklouzávala až k vyřizování osobních účtů a to mnohdy dosti nevybíravými způsoby. Složení výboru, tak, jak ho nakonec účastníci valné hromady zvolili, je kompromisem. Stejně jako usnesení z jednání (otiskujeme ho na této straně).

K nejpříjemnějším zážitkům z letošní valné hromady tak nakonec patřilo zmíněné vystoupení Skejušanu. Možná je to trochu málo. Více jednoty by všem, kterým jde opravdu o Podkarpatskou Rus a Rusíny, neškodilo.

TOMÁŠ PILÁT

Usnesení valné hromady Společnosti přátel Podkarpatské Rusi (Praha, 26. dubna 2003)

1. Valná hromada schvaluje:

- zprávu o činnosti přednesenou předsedou Jiřím Havlem.

- zprávu revizní komise přednesenou Vladimírem Fišerem. Ukládá výkonnému výboru realizovat opatření, která zpráva obsahuje zejména finanční otázky v odbočce Český Těšín.

- volbu výkonného výboru ve složení: Hana Ambrožová, Zdeněk Bárta, Olga Doležalová, Jiří Havel, René Kočík, Miroslav Kopecký, Marie Křížová, Anna Liptáková, Ludvík Palarčík, Agáta Pilátová, Antonín Regec, Petr Skala, Vlastimil Svoboda.

- volbu předsedy a místopředsedů: Jiří Havel - předseda, Agáta Pilátová, Zdeněk Bárta, René Kočík - místopředsedové. 

- volbu revizní komise ve složení: Klára Dubská, Vladimír Fišer, Vladimír Mlejnecký.

2. Valná hromada vyslovuje poděkování brněnské odbočce SPPR a občanskému sdružení Náhrada majetkové újmy za aktivní přístup a průběžné pozitivní výsledky při řešení složité problematiky. Ukládá výkonnému výboru nadále sledovat a podporovat činnost sdružení.

3. Valná hromada ukládá výkonnému výboru vyvíjet větší a efektivnější aktivitu při získávání Rusínů žijících na území ČR pro členství či účast na akcích Společnosti přátel PR. (Informačními a propagačními aktivitami mj. ve spoluprácí s církvemi řeckokatolickou a pravoslavnou). Dále ukládá výboru zřídit rusínskou sekci. Valná hromada doporučuje pokračovat v diskusi o rozšíření názvu organizace tak, aby vyjadřovala skutečnost, že jde rovněž o organizaci rusínské národnostní menšiny. Odpovídá to mj. i statutu Rady vlády pro národnostní menšiny a obdobným orgánům v regionech, jejichž jsme členy.

4.Valná hromada ukládá výkonnému výboru informovat nadcházející 7. světový kongres Rusínů v Prešově (6. - 7. června t. r.) o činnosti organizace a v příštím období se aktivněji podílet na práci Světové rady Rusínů.

5.
Valná hromada ukládá výkonnému výboru pokračovat v humanitární činnosti směřující na Podkarpatskou Rus, a to formami odpovídajícími novým podmínkám v tomto regionu (adopce na dálku, finanční pomoc, podpora konkrétních humanitárních projektů atd.).

6. Valná hromada ukládá výkonnému výboru pokračovat ve vzájemné výměně informací a v užších kontaktech s regionálními organizacemi SPPR.

7. Valná hromada vysoce kladně oceňuje spolupráci výkonného výboru SPPR i regionálních odboček (Brno) s orgány a komisemi pro národnostní menšiny (při vládě ČR, magistrátech hl. města Prahy a Brna) a ukládá v této spolupráci iniciativně pokračovat.

8. Valná hromada ukládá výkonnému výboru oživit ediční činnost organizace zejména novými publikacemi a rozšířit kulturní aktivity organizace.

Pozdrav Valnej hromade SPPR

S úprimnou radosťou zdravím Vaše dnešné výročné zasadanie SPPR. Naša spoločnosť je vzorným príkladom občianskej aktivity rodákôv, priaznivcov a nadšencov, ktorých spája láska a silné povedomie k Podkarpatskej Rusi. Je dobré si pripomenúť, že zdrojom našej životaschopnosti a inšpiráciou pre našu činnosť sú humanistické a demokratické tradície z obdobia 1. Československej republiky ako láska k vlasti, zmysel pre občiansku a sociálnu solidaritu, európska úroveň etiky, kultúry a vzdelanosti, otvorenosť duchovným a myšlienkovým prúdom. Nesmieme zabudnúť, že za tieto hodnoty položili v 20. storočí svoje životy tisícky rusínských, českých a slovenských vlastencov.

Vďaka všetkým Vám a predovšetkým vedeniu SPPR a jej odbočkám, ktorí nel`utujete svojich síl a napomáháťe bližšiemu poznávaniu dejín, kultúry a súčasného života milovaného Podkarpatska.

V. KUŠTEK, Hanoj, Vietnam, 24. dubna 2003


Kostely pod Karpaty hoří

Unikátní stavby zanikají často vinou lidské nedbalosti

V ohrožení jsou unikátní dřevěné kostely na Podkarpatské Rusi. Případů, kdy tyto stavby často kvůli lidské nedbalosti navždy mizejí, přibývá. Jen od počátku letošního roku vyjížděli hasiči již ke čtyřem požárům kostelů, od roku 1997 figuruje v hasičských statistikách podobných tragédií nejméně patnáct.

Na konci března zcela shořel jeden z nejcennějších podkarpatských  řeckokatolických kostelů sv. archanděla Michaela v Neresnyci v okrese Tjačiv.  Podle předního znalce dřevěné církevní architektury Podkarpatské Rusi Mychajla Syrochmana z Užhorodu, šlo o poslední kostel svého druhu v údolí řeky Teresvy. Postaven byl v roce 1813 architektem Dmytrem Hasyncem ve stylu dřevěné gotiky, cenný ikonostas z roku 1822 vytvořil Petrus Tomaško, ikony namalovali v roce 1825 Mychajlo Mankovyč a Oleksandr Dukovskyj. 

"Nejvíce bolí to, že kostely, které přežily údobí válek a náboženského útisku, mizejí ve svobodné době častou jen vinou lidské nedbalosti," posteskl si Syrochman, který je autorem obsáhlé monografie věnované podkarpatských kostelům s názvem Cerkvy Ukrajiny. Zakarpattja. Jeho slova potvrzuje i příčina požáru v Neresnyci: kostel začal hořet od nezhašené svíčky.

O měsíc později, na konci dubna řádil oheň ve vsi Svaljavka (okr. Perečín), kde shořel kostel zasvěcený rovněž sv. archandělu Michaelovi. Příčinou tohoto požáru byl zkrat na elektrickém vedení.

Zatímco na sousedním východním Slovensku neshořel za posledních čtyřicet let ani jeden z dřevěných kostelíků, na Podkarpatské Rusi jich v uplynulém desetiletí zmizelo v plamenech hned několik: kupříkladu v létě roku 1994 shořel kostelík ze 17. století ve Steblivka (okr. Chust) a v Kobylecké Poljaně (18. stol.) v Rachovském okrese. V roce 2000 ve vsi Ťjuška (okr. Mižhirja) lehl popelem kostel sv. Mikuláše z počátku 19. století. Řadu dalších kostelů poničily necitlivé úpravy (viz. Jak kostely mizely). Jen málo z nich se podaří zachránit umístěním v užhorodském skanzenu. V roce 2002 sem byla přenesena například ojedinělá dřevěná zvonice z Viľchovateho. Takové štěstí však zřejmě nebude mít kostel ve vsi Bilyn (okr. Rachov), na jehož likvidaci trvají místní obyvatelé i kněz:   "bezcenná" stavba prý musí ustoupit chrámu novému.

RENÉ KOČÍK


Jak kostely mizely

Přední znalec dřevěné církevní architektury Podkarpatska Mychajlo Syrochman, autor knihy Zmizelé kostely Zakarpatska (Toronto-Užhorod, 1999), v článku, který letos 8. května uveřejnil podkarpatský týdeník Staryj Zamok, popisuje na příkladu území okresu Rachov (tento region drží smutný primát v počtu zmizelých kostelů) charakter jednotlivých období, ve kterých dochází k likvidaci podkarpatské dřevěné církevní architektury. 

x Před rokem 1939: v roce 1925 byl kvůli náboženským neshodám spálen kostel sv. Ducha (pol. 19. stol.) ve vsi Rosiška. V roce 1938 byl ve vsi Kosivska Poljana  kvůli stavbě zděného chrámu rozebrán kostel sv. Petra a Pavla (1770). V roce 1944 byl následkem vojenských akcí zničen pravoslavný kostel sv. Ivana Křtitele (1926) v Jasini. (V celé oblasti Podkarpatské Rusi v letech 1900-1945 podle dostupných pramenů přestalo existovat 47 dřevěných kostelů.)

x Období Sovětského svazu je poznamenáno zákazem činnosti řeckokatolické církve. Zanikl kostel v Luhách (rozebrán v roce 1958), řeckokatolický (rozebrán v 60. letech) i pravoslavný kostel (shořel roku 1979) v Roztokách. Zničeny byly také tři pravoslavné kostely v Rachově, které byly na počátku 60. let rozebrány nebo přestavěny na obytné domy. (V dalších regionech Podkarpatska zanikly mimo jiné kostely ve vsích Hanyči, Rus`ke Pole, Pidpleša, Plav`ja ad., mnohé z nich byly rozebrány na palivové dříví, jiné sloužily jako muzea ateismu, sklady či tělocvičny. V letech 1945-1985 bylo v celé oblasti Podkarpatské Rusi zničeno celkem 26 dřevěných a 32 kamenných kostelů, asi 10 zvonic, desítky kaplí a stovky křížů.)

x Po roce 1991 se ztráty množí: kvůli stavbě kamenného chrámu byl v roce 1991 rozebrán kostel v Kostylivce (1776). O rok později přestal existovat kostel ve Vodyci (1803), v roce 1994 byl z rozhodnutí kněze a starosty obce barbarsky spálen kostel v Kobylecké Poljaně (18. stol.), patřící do té doby k nejcennějším na celé Podkarpatské Rusi. V roce 1995 byl poničen unikátní pětisrubový kostel v Lazeščině-Plytovatém - jeho střecha byla pobita plechem a stavba byla obehnána pompézní cihlovou zdí. Podobné případy jsou zaznamenávány v celé oblasti. "Téměř ve všech funkčních kostelech dochází k necitlivým úpravám interiéru, staré ikonostasy jsou přemalovávány v takové míře, že je možno hovořit o konci zakarpatské ikonomalby," říká Mychajlo Syrochman.

(reé)


Kongres provázený sluncem a dobrou pohodou

"Jsme prostě zde a na světě po nás zůstane stopa, na kterou můžeme být pyšní" - režisér Juraj Jakubisko

Nad 8. světovým kongresem Rusínů v Prešově (4. - 8. června 2003) se po celou dobu klenulo sytě modré nebe. Slunce stvrzovalo pohodovou a pro rusínské účastníky velice vstřícnou náladu města, které shodou okolností právě slavilo 550 let svého vzniku. To vše bylo jistě dobře, úspěšný proběh rusínského sněmování však poznamenalo především velkorysé pojetí celé akce, dělné kongresové jednání a bohatá paleta kulturních akcí, které ji provázely - šlo vlastně o pestrý festival rusínské tvořivosti. Představení a koncerty byly vesměs kvalitní, mnohé z nich zvedaly diváky ze sedadel k bouřlivému potlesku i spontánní spoluúčasti. Atmosféru kongresu do značné míry poznamenalo významné jubileum: dvousté výročí narození národního buditele Alexandra Duchnoviče, básníka, a kněze, autora rusínské hymny (nar. v dubnu 1803).


Kudy dál

Samotné kongresové jednání se konalo v sobotu 7. června. Předseda Světové rady Rusínů Alexander Zozul`ák v úvodním referátu zhodnotil činnost světové rusínské organizace a jejího vedení v uplynulém období a plnění závěrů, které byly přijaty předloni na 7. kongresu v Praze. S koncepčním příspěvkem vystoupil profesor Paul Robert Magocsi, člen Světové rady Rusínů za USA a Kanadu, který vytýčil několik zásadních programových směrů příštích aktivit rusínských národnostních organizací ve světě: patří mezi ně práce v oblasti vědy, rozvoj podnikatelských aktivit a podpora národnostního snažení mladé generace. V této souvislosti lze dosvědčit, že ve všech zmíněných oblastech, a nejen v nich, můžeme už nyní vysledovat výrazné pokroky; některé výsledky byly patrné i na prešovském kongresu: Prezentovaly se tu významné vědecké a odborné práce (např. Encyklopedie rusínské historie a kultury vytvořená v mezinárodní spolupráci rusínských vědců pod vedením prof. Magocsiho, loni vydaná Encyklopedie Podkarpatské Rusi prof. Ivana Popa, jazykovědné publikace, v Bratislavě vydaná studie o sociologickém výzkumu na téma postavení a sebereflexe Rusínů na Slovensku - koordinátor projektu ing. Ján Lipinský, práce o Alexandru Duchnovičovi atd.). Kongresu se účastnili i úspěšní rusínští podnikatelé (kupř. nakladatel Valerij Paďjak z Užhorodu), z nichž mnozí podstatně přispívají k rozvoji rusínského národního hnutí materiální i morální podporou, někteří např. pomohli i při finančním a organizačním zabezpečení kongresu. A hlavně - v Prešově se uskutečnilo první světové fórum rusínské mládeže, na němž se sešli mladí lidé z celého světa, převážně studenti.


Nové vedení

Na kongresu dostali slovo představitelé všech rusínských organizací, mezi nimi i naše delegace (o problému národního sebeuvědomění Rusínů v Česku hovořila A. Pilátová; o Rusínech žijících v severních Čechách, jejich cestě z Rumunska a životě v nové vlasti promluvila K. Romaňáková, vedoucí souboru Skejušan. SPPR dále zastupovali: H. Ambrožová, E. Benhardová, A. Bokšay, K. Dubská, R. Kočík, M. Křížová, T. Pilát, A. Regec, V. Svoboda a R. Štursa). Jednání pozdravil i slavný Rusín žijící nyní v Česku - filmový režisér Juraj Jakubisko. Jeho vřelý e-mailový dopis, který byl z tribuny přečten, stojí za ocitování: "Jsem strašně rád, že je na světě tak mnoho Rusínů! Jsem šťastný, že Andy Warhol byl Rusín, že já jsem Rusín a vy všichni na tomto kongresu jste Rusíni. Jsme prostě zde a na tomto světě po nás zůstane stopa, na kterou můžeme být pyšní. Srdečně vás všechny zdravím. Váš Juraj Jakubisko."

Kongres zvolil novou světovou radu, jejímž předsedou se stal Andrij Kopcza z organizace Rusínů-Lemků v Polsku, tajemníkem A. Zozul`ák a členy představitelé rusínských organizací ze všech zemí, kde tato národnost žije. Za nového člena světového společenství Rusínů bylo přijato Rumunsko. (Usnesení kongresu otiskneme v příštím čísle.)


Autorita Rusínů na Slovensku

Prešovský kongres se těšil podpoře a přízni státních orgánů a organizací Slovenska, což bylo patrné z reprezentativní účasti jejich představitelů na jednání, z finanční podpory, které se mu dostalo i ze zájmu médií a veřejnosti. Rusínská národnost si zjevně na Slovensku dobyla vážnost a autoritu, což je výsledkem dobré práce Rusínské obrody i rostoucího národního uvědomění zdejších Rusínů. (Viz výsledky sčítání lidu v Slovenské republice, při němž se k rusínské národnosti přihlásilo téměř 25 tisíc občanů a rusínštinu jako mateřský jazyk si zapsalo na 55 tisíc.)

Stejně důležité jako oficiální kongresové jednání byla - ostatně jako vždycky při těchto příležitostech - také četná setkání v kuloárech, rozhovory o konkrétní spolupráci, vzpomínání i společné přemýšlení o budoucnosti. (Mnozí účastníci vzpomínali na pražský kongres a zejména pak velmi vřele na dr. Jaromíra Hořce, jehož přínos naší organizaci a koneckonců i mezinárodnímu rusínskému hnutí je hodnocen s uznáním.)

Celkový dojem: kongres byl úspěšný a budoucnost patrně dosvědčí, že i podnětný a plodný. A opět přinesl důkaz, že Rusíni žijí a zanechávají ve světe stopu připomenutou Jurajem Jakubiskem - totiž kus dobré práce.

AGÁTA PILÁTOVÁ


Kongres svátkem rusínské kultury

V rámci kongresu se konal na prešovské univerzitě odborný seminář o Alexandru Duchnovičovi, setkání rusínských spisovatelů a spousta dalších kulturních akcí. Všechny je ani nešlo stihnout, a tak si někdy účastníci trochu udýchaně sdělovali, že to či ono představení - třeba Princové halušky Vasila Turoka v rusínském Divadle A. Duchnoviče - stálo za to; a na výstavu rusínských výtvarných umělců musíte určitě, ale určitě dorazit, protože je vážně pěkná. Pro delegáty hrálo brněnské Divadlo Husa na provázku a bratislavská Astorka Korzo 90, akcent byl ovšem na rusínské tvorbě. Premiéra vynikajícího divadelního představení hry Dobrjanskij slovenského autora J. Horáka, kterou upravil a do rusínštiny přeložil Vasil Turok, přinesla na scénu nejen zdařile dramatizovaný (a velmi dramatický!) životopis tohoto rusínského buditele, ale také palčivé zamyšlení nad osudem národa, kterému bylo po staletí cosi slibováno, ale sliby zůstaly v rovině snů, někdy i podvodů. 

Výstava rusínských výtvarníků z celé Evropy v prostorách prešovské galerie byla překvapivě rozsáhlá a představila kvalitní díla; večerní koncerty potěšily vzácným bohatstvím rusínského folklóru. Na jednom z koncertů, nazvaném Zazpívejme si trojhlasně, vystoupily tři generace rusínských lidových zpěvaček: legendární Marie Mačošková, Anna Servická a Marta Murgová a s nimi temperamentní rusínské děti. V rámci kongresu proběhlo i závěrečné kolo soutěže dětí a mládeže v recitaci poezie, prózy a vlastní tvorby v rusínském jazyce.

(ap)

Životní jubileum Ivana Ljavince

Osmdesáté narozeniny oslavil letos na jaře emeritní apoštolský exarcha katolické církve východního obřadu v České republice Msgre. Ivan Ljavinec. Ivan Ljavinec se narodil 18. dubna 1923 ve Volovci na Podkarpatské Rusi v rodině učitele. Pochází z devíti dětí. Po maturitě na ruském gymnáziu v Mukačevě studoval bohosloví v Užhorodě a ve Vídni. Vysvěcen na kněze byl 28. července 1946 Pavlem Gojdičem, jehož se později stal sekretářem. V padesátých letech byl po vykonstruovaném procesu odsouzen k několikaletému vězení. Po propuštění z vězení přesídlil do Prahy a živil se výkonem různých dělnických profesí. Otec Ivan Ljavinec byl blízkým spolupracovníkem biskupa Felixe Maria Davídka, z jehož rukou přijal v roce 1968 tajně biskupské svěcení.  V lednu 1993 byl Ivan Ljavinec jmenován biskupským vikářem katolíků východního obřadu v České republice. Po vyhlášení apoštolského exarchátu pro katolíky východního obřadu v Čechách a na Moravě v roce 1996 byl otec Ljavinec jmenován jeho prvním exarchou jako titulární biskup akalisský. Výkonu svých biskupských pravomocí se ujal 30. března 1996 v katedrálním chrámu sv. Klimenta v Praze a vykonával je až do svého odchodu na odpočinek letos na jaře. K životnímu jubileu gratulovala otci Ivanu Ljavinci také Společnost přátel Podkarpatské Rusi.

(reé)

Jmenován nový řeckokatolický biskup v ČR

Papež Jan Pavel II. jmenoval novým biskupem Řeckokatolické církve v České republice Ladislava Hučka ze Slovenska. Jeho jmenování zveřejnil 24. dubna apoštolský nuncius v České republice arcibiskup Erwin Josef Ender v sídle řeckokatolického exarchátu v Praze.

Ladislav Hučko, jehož otec byl řeckokatolickým knězem, se narodil v roce 1948 v Prešově. V 50. letech byla celá rodina pronásledována. Po maturitě nebyl Ladislav Hučko přijat na bohoslovectví, vystudoval experimentální fyziku na Přírodovědecké fakultě UPJŠ v Košicích. Později pracoval v podniku Naftoprojekt Bratislava. V 90. letech pokračoval ve studiu na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě Univerzity Komenského. Mezi lety 1992 a 2000 pobýval v zahraničí (pokračoval ve studiu v Itálii). V roce 2000 získal doktorát teologie. Na kněze východního obřadu byl vysvěcen v roce 1996 v Križevaci. 

(tp)

Z NOVÝCH KNIH

Jako dobře naladěný hudební nástroJ

Titulek pro tuto glosu jsme si půjčili od autora předmluvy ke sbírce krátkých próz Marie Maľcovské Rusínské arabesky, kterou vydala Rusínská obroda v Prešově. Výstižně charakterizuje novou knížku rusínské spisovatelky, která se pro své náměty vrací do vlastního dětství a mládí, k zážitkům z rodné vesnice, k postavám rodičů a nejbližších. Zatímco vlastní životní prožitky dodaly autorce inspiraci, dlouholetá novinářská praxe ji naučila vnímavosti a bystrému postřehu k zdánlivě drobným, všedním událostem. Z jednotlivých příběhů vyzařuje vřelý vztah k rodnému kraji a lidem, k dějinnému údělu rusínské komunity v zemi, kde vyrostla, a také k národním tradicím. V půvabných povídkách lze obdivovat stavbu příběhů, bezpečné ukotvení v národní tradici, kterou autorka nekonzervuje, ale vidí a přetváří současnýma očima; cítíme tu také vědomí hluboké odpovědnosti (např. v prózách věnovaných vztahu rodičů a dětí). A můžeme vychutnat vybroušený styl, křtěný moderním publicistickým jazykem i pěknou rusínštinou.

Rozhovor s Marií Maľcovskou a více o Rusínských arabeskách přineseme v příštím čísle. Pro členy Společnosti máme na naší kontaktní adrese k dispozici omezený počet výtisků této knížky za 120 Kč.

(ap)

Rusínská kalvárie v "ráji dělníků a rolníků"

Málo známá fakta o československém východním odboji za druhé světové války shrnul v knize Přes krvavé řeky (Ostrov 2003) vojenský historik Karel Richter. Kromě studia archivních materiálů se autor opírá také o výpovědi desítek pamětníků včetně jejich poválečných, mnohdy velmi pohnutých osudů. Zvláštní kapitola je věnována podílu podkarpatských Rusínů na osvobození Československa. V kapitole Rusínská kalvárie autor popisuje okupaci Podkarpatské Rusi v březnu 1939, odpor československých jednotek a následný útěk Čechů, Slováků a Rusínů do Sovětského svazu i útrapy, které je v "ráji dělníků a rolníků" čekaly (autor hojně cituje zejména pamětníka Jana Demčíka). Podle získaných údajů mělo být v pracovních táborech NKVD uvězněno asi 21 tisíc Podkarpatorusů (Čechů a Slováků byly zhruba 3-4 tisíce). Vysvobozením se pro mnohé z nich stalo až formování československé jednotky v SSSR (autor zdůrazňuje zejména roli plukovníka Heliodora Píky, který u sovětských orgánů opakovaně žádal propuštění internovaných československých občanů). "Většina vedení táborů všemožně znemožňovala propuštění československých občanů ke vstupu do československé jednotky," cituje autor pamětníka Michala Kodryše. "Zvláště podkarpatští Rusíni, kterých bylo v jednotkách kolem tří tisíc, dychtili po vstupu na rodnou půdu. Uvědoměle se hlásili k československému občanství a byli odhodláni bojovat za osvobození Československé republiky," píše Karel Richter.

(reé)

NAPSÁNO V ROCE...

1924

Hřeší se nesmírně a po staletí proti základním zásadám zdravotnictví. Pije se voda z potoků nebo z mělkých a nekrytých studní blízko potoka nebo otevřeného hnojiště; minerálních vod, tak hojně právě ve Vrchovině vyvěrajících, zde si valně necení a vodovodů neznají ani největší města (odtud je častý tyfus, úplavice a choroby zažívacích orgánů). Lékařů je pramálo a někde mají k nim až dva dny cesty. Záchodů není, zdechliny volně se pohazují a vůči čistotě je více obav než důvěry; leckterý Vrchovinec dosud neviděl mýdla! Strava je jednostranná (mléko, sýr, v době hojnosti ovesný chléb s plevami, hlavně pak "krumple" čili brambory) a nedbale upravená. Po dlouhých a přísných postech nesmírně se jí a alkoholisuje. Duševní a hmotná bída, nemožnost isolace (všichni bydlí v jediné jizbě), nečistota obydlí a lidí, úplný nedostatek nemocnic, sousedství věčně zamořené Haliče - to vše je pařeništěm nesčíslných a ustavičných chorob. Každá pouť sténá nářkem a žebrotou hojných mrzáků a nemocných chuďasů, v každé vsi potkáš aspoň jednoho blbce, vidíš i lidi s vyvrácenými dlaněmi a chodidly, hrozíš se nad množstvím tuberkolosních lidí a vždy uslyšíš aspoň o jedné osadě, že je právě zamořena skvrnitým tyfem nebo neštovicemi.

Dr. Karel Matoušek, Podkarpatská Rus (všeobecný zeměpis se zvláštním zřetelem k životu lidu), Poučná a zábavná knihovna Země a lidé, svazek LV., Praha 1924

Masarykova kolonie v Chustu 1924-1925

Po připojení Podkarpatské Rusi k Československu v květnu roku 1919 město Chust jako župní sídlo Maramoroše dostává impuls k velkorysé zástavbě města, jehož celkový ráz a vzhled mu během staletí vtisklo Rakousko-Uhersko.

Jednalo se především o výstavbu obytných domů, správních, zdravotnických, sociálních budov, škol, obchodů, kasáren, výroben i skladů a podobných objektů včetně infrastruktury, veřejných komunikací, vodovodu, kanalizace a rozvodné sítě elektřiny.

Pro nové české úředníky, učitele, důstojníky, lékaře, techniky a státní zaměstnance bylo nutno vybudovat obytné domy, které by vyhovovaly kulturním nárokům bydlení první poloviny 20. století.

Na základě směrného plánu byla v roce 1923 vypsána veřejná architektonická soutěž na výstavbu rodinných a činžovních domů pro úředníky a důstojníky v Chustu, tzv. Masarykovy kolonie. Soutěž vypsalo Ministerstvo veřejných prací v Praze. Pozemek pro ústřední výstavbu rodinných a činžovních domů v Chustu byl zakoupen městem při komunikaci spojující tržiště s budoucí železniční zastávkou (ul. Krásná). Soutěžní projekty posuzovaly komise Ministerstva veřejných prací v Praze a Zemského úřadu v Užhorodě.

Tuto soutěž vyhrál arch. Jindřich Freiwald, Kotěrův žák, za návrh typových dvojdomků a zastavovacího plánu netradičním způsobem - koncepce s variantou otevřených bloků. Na pozemku pro výstavbu Masarykovy kolonie se již uvažovalo o zavedení vodovodu a kanalizace. V regulačním plánu naproti kolonii ve výhledu deseti let byla plánována realizace gymnázia.

Z místních zdrojů

Byty v kolonii 1+2, 1+3 pokoje jsou dispozičně řešeny již s předsíní, koupelnou, WC a komorou. Jedná se o typizované sekce 2-3 podlažních dvojdomků (původně celkem 43) a 2-3 podlažních řadových činžovních domů (blok). O sklepních prostorách se neuvažovalo z důvodu zvýšené hladiny spodní vody v této oblasti. Jednotná dispoziční typizace se uplatnila ve variantách řadových domků i rohových sekcí.

Architekt Jindřich Freiwald použil tradiční místní stavební materiál - kámen, dřevo, štěrkopísek a keramickou krytinu. Zároveň optimálně uplatnil motivy z lidové architektury. Sokly budov jsou kamenné, cihlové zdivo přízemí má břizolitovou omítku, první patro obvykle tvoří dřevěné roubení. Pouze u činžovních bloků, 2-3 podlažních, je zachována omítka a vysoké štíty s náznakem hrázděného zdiva. Veškerá okna ve fasádách mají bílé štukové orámování, kulatá okna příslušenství je mají také a tvoří barevný kontrast s tmavým roubením.

Místní materiál a prvky lidové architektury jsou uplatněny u vstupů do jednotlivých bytů, kde předsunuté kamenné sokly s několika žulovými stupni jsou vlastně vyrovnávacími schody daného terénu.

S ohledem na světové strany jsou jednotlivé vstupy řešeny ve variantách jako: zděné pilířky s dřevěnou pergolo; přístřešky na konstrukci dvojitých ozdobných (vyřezávaných) dřevěných sloupků; žudro v rizalitu s lomenicí a kabřincem.

Tyto motivy vstupů, předzahrádky se zelení a květinami obohacují celkový vzhled jednotlivých bloků po stránce estetické a praktické, čímž vytvářejí útulný domov obyvatelů kolonie. U některých vnitřních bloků kolonie ve formě rizalitu s žudrem jsou použity trojúhelníkové dřevěné štíty - lomenice - s ozdobnými, šikmo kladenými prkny, které jsou ukončeny vysunutou půlkuželovou kuklou tzv. kabřincem. Štíty u mansardových pokojů (rohové sekce) jako lomenice mají tvar obdélníkový s trojicí malých oken a jsou ukončeny polovalbou a římsou. Štíty u rohových sekcí činžovních bloků jsou bohatě zdobeny motivem lidové architektury.

Lidově "česká kolonie"

Uvnitř areálu Masarykovy kolonie, na dvorcích mezi bloky, jsou umístěny technické objekty (transformace, vodárna, dřevníky) a také dětské hřiště. Výstavbu celé Masarykovy kolonie - místními lidmi zvanou "česká kolonie" - provedla v letech 1924-25 firma Freiwald a Böhm, která realizovala také několik různých objektů v tomto regionu. Měla dostavět v Chustu Nemocenskou pojišťovnu a nový Slovanský dům podle soutěžního návrhu (kulturní dům, kino, restaurace).

Na pozemcích v ul. Dobrjanského za bývalým evangelickým hřbitovem byla postavena roce 1934 obytná čtvrť, tzv. Malá česká kolonie pro zaměstnance Státní nemocenské pojišťovny a Státní banky. Byly to samostatné jednopodlažní rodinné domky se sedlovou střechou, krytinou z eternitových šablon a se zahrádkou za domem. Na jedné straně ulice bylo postaveno celkem pět domků a na druhé straně tři. Tyto stavby realizovala Společnost stavitelů v Plzni, filiálka Chust - firma Mandaus.

Ve výhledovém plánu se ve II. etapě uvažovalo o dostavbě severní poloviny kolonie podél Krásné ulice. Na kolmé symetrále kolonie toto čtvercové náměstí s kruhem uzavírá moderní objekt gymnázia (1933). V budově gymnázia sídlí od roku 1945  základní škola č.1. Nové gymnázium bylo zřízeno asi před deseti lety rekonstrukcí bývalé věznice a okresního soudu, kde byl odsouzen a vězněn i Nikola Šuhaj.

Dnešní stav

Existovala ještě řada projektů, které čekaly na realizaci nebo na dokončení. Avšak krizová třicátá léta znemožnila jejich dokončení nejen v Chustu, ale i po celé Podkarpatské Rusi. V době sovětské totality byla Masarykova kolonie v Chustu prohlášena chráněnou rezervací předválečné československé architektury. Objekty byly opravovány, avšak také upravovány. O tomto problému a havarijním stavu "české" kolonie jsem jednal v roce 1993 s hlavním architektem města. Na území bývalé Podkarpatské Rusi (nynější Zakarpatské oblasti Ukrajiny) se nachází mnoho staveb z období Československa, jež jsou vedeny jako chráněné architektonické památky a stále udržovány v dobrém stavu. Masarykovo kolonie v Chustu však mezi ně nepatří. Po rozpadu SSSR  celá kolonie kvůli nedostatků finančních prostředků na údržbu postupně chátrá, místy vykazuje dokonce havarijní stav

IVAN PILIP

 

Literatura: Jindřich Freiwald: Naše stavby (1928)


Místo pro Podkarpatsko

Stále častěji se diskutuje o našem místě v Evropě. Kdysi již tuto diskusi zahájil T. G. Masaryk, první velký Evropan, který řešil tuto otázku rozborem evropského humanismu. Není náhodou, že právě Masaryk se setkal v roce 1918, když ještě působil v emigraci ve Spojených státech, i s problematikou Podkarpatské Rusi a Ukrajiny a ve Filadelfii při podpisu deklarace o středoevropské spolupráci i s otázkou Rusínů.

V poslední době se historik Toman Brod vrátil ve svém obsáhlém díle Osudný omyl Edvarda Beneše i k úloze Edvarda Beneše v druhé světové válce. Dokumentárními argumenty objasnil "ústupovou politiku" Edvarda Beneše vůči Sovětskému svazu i osobně vůči Stalinovi, o jehož politických cílech choval značné iluze, z nichž vystřízlivěl až vlastně na svém úmrtním loži. Brod dokazuje, že přivtělení Podkarpatska k Sovětskému svazu nebylo jen dílem Stalina, ale že k tomu přispěl i prezident Beneš svými postoji. A nejen on, také ministr zahraniční Jan Masaryk a později naprostá většina československé vlády s výjimkou lidoveckých ministrů Šrámka, Hály a Procházky. O tom jsem - jak čtenáři jistě vědí - otiskl svědectví ze zápisů o schůzích vlády ve své knize Podkarpatská Rus - země neznámá (H&H 1994). A je to svědectví otřesné včetně jednání prozatímního parlamentu, který schválil a "legalizoval" připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu, ačkoliv na to neměl podle platné československé ústavy právo.

O těchto problémech pojednával v nedávné minulosti také náš český emigrační tisk. Tak například Kanadské listy vycházející v Ontariu v Kanadě otiskují článek ekonoma Romana Pešty nazvaný Co chybělo Benešovi. Píše se v něm:

Národnostní složení 2. odboje jasně ukázalo, že většina národů našla v 1. republice domov, za který stálo bojovat. Kromě Čechů to platí v první řadě o Rusínech a Židech, ale také o Slovácích či Romech. Jestliže myšlenka čechoslovakismu neobstála, pak to bylo především proto, že nepřipravené obyvatelstvo nestačilo za krátkých dvacet let pochopit vizi politického národa, jak ji - po vzoru Švýcarska - chápal Tomáš Garrigue Masaryk. A také proto, že v sobě nenašla místo pro další národy (Rusíny, Lužické Srby), čímž vznikl prostor pro negativní působení dualismu.

Můžeme dokonce vyslovit hypotézu, že odpor ke švýcarskému modelu se projevuje dodnes v odmítání přímé demokracie většinou zákonodárců. Lze jej hodnotit i jako odmítnutí Masarykova odkazu. Dualismus komplikuje demokratickou volbu a rozhodování, to víme z vlastní zkušenosti. O to víc jsme povinni vidět hloubku našeho selhání. Stali jsme se obětí mnichovské zrady, místo mravního odhodlání jsme však o několik let později stejně hanebně zradili.

Přesněji řečeno, prezident Beneše, kterému chyběl Masarykův mravní rozměr, nenašel odvahu postavit se hrubému narušení naší územní celistvosti a suverenity a vzdorovat všemi mírovými prostředky anexi Podkarpatského Rusínska (Rusínsko bylo označení, které předpokládal Masaryk při vzniku republiky). Vydali jsme Rusíny, kteří s námi za obnovu republiky bojovali, Stalinovu chanátu bez známky většího odporu, stejně jako jsme se nedokázali zastat a možná ujmout Lužických Srbů, kteří po válce tolik žádali obnovu společné státnosti a měli k tomu zřejmě poslední historickou příležitost.

Zkrátka jsme hluboce selhali, nedokázali jsme naplnit Masarykův mravní odkaz a požadavek v politice. Nestali jsme se druhým Finskem či Jugoslávií, nepostavili jsme se Stalinově zlovůli. Beneš selhal na sklonku života mravně, nedokázal využít rusínské otázky k vyvedení národa z prosovětské euforie a ke zkompromitování komunismu. Tím přivodil vítězství komunismu, nikoli odsunem Němců. Prostor pro sebekritiku leží tedy na opačné straně, než se nám snaží mnozí namlouvat.

Život a nová existence národů ve střední Evropě se budou v nejbližší době zřejmě rozvíjet v zásadách vztahů mezi národy i státy, jak je formuluje nové evropské společenství. Nebude v něm již tolik záležet na hranicích, které nebudou překážet vzájemnému styku a které budou mít zcela odlišnou roli, než jakou měly dříve. To se samozřejmě bude týkat i Podkarpatské Rusi - dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajinské republiky. Také Podkarpatsko může jistě čekat všestranný rozvoj, především hospodářský a kulturní, ale i turistický, protože  v současné Evropě je skutečným přírodním rájem.

JAROMÍR HOŘEC


Krása a kolorit Poloninských Karpat

"Karpaty, Karpaty, zelené Karpaty"... tak zaznívá v jednom z veršů, opěvujících krásu karpatských hor. V čem jsou přitažlivé a jedinečné? V čem jsou jiné než ostatní horstva v Evropě nebo ve světě, kde je jich všude bezpočet?

Každá krajina má svůj ráz, svou barevnost, něco, čím nás objímá, upoutává, vzrušuje nebo uklidňuje. I kraje v rovinách jsou půvabné, ale horské kraje mají něco navíc. Svou úžasnou plastičnost, mnohotvárnost, škálu barev a jejich odstínů, hru světel a stínů, měnících se v závislosti na mracích a slunečním svitu.

Vystřelují do impozantních výšek, nebo nás konejší křivkami svých vrcholů a klesajících strání. Čteme v nich jako v otevřené knize od rána do večera, od jara do zimy, a vždy v nich nacházíme něco nového. Nezevšední. Nabízejí půvab a uklidnění, vůni země, mlhy i jas a dokonalé souznění s přírodou, kterou každý člověk tak potřebuje.

Tam, na jejich rozlehlých temenech, je svět polonin, jejichž zeleň a pastviny jsou jejich neopakovatelnou zvláštností. Je to svět, který od jara do podzimu žije svým vlastním životem ve větru, slunci, dešti a plujících mracích. Na jejich rozlehlých travnatých plochách se setkáte jako kdysi i dnes s pastýři, kteří jsou se svými stády pány svého času, kterého se nám ve městech mnohdy nedostává. Vzpomenu jednoho z nich, který kdysi dávno vyháněl svá stáda rohatého dobytka na pastviny Beskydce. Z údolí je bylo vidět jako barevné skvrnky na pozadí zelených ploch poloniny.

Jednou koncem října v příjemném slunečním odpolední jsme se tam vypravili. Stáda s pastýřem byla již několik dní v údolních zimovištích. Stoupali jsme šikmo úbočím až k pásmu lesa, prosvíceného podzimním sluncem. Z části již spadané listí vydávalo pod našimi kroky tichý šelest, zbylé listí zlatilo ještě mohutné koruny buků. Zastavili jsme se, abychom vychutnali pohled pod námi k jihozápadu. Všude vlnění horských hřbetů až k sedlu u Záhorbu. Místy mezi skupinami stromů probleskovala hladina Uže. Silnice v údolí byla rozeznatelná stromořadím více než stoletých lip, které nad ní v létě vytvářely uzavřenou zelenou klenbu, prozářenou sluncem s omamnou vůní lipového květu a s bzučením tisíců včel. Za ní se bělala věž kostela a pomalu do podvečerních stínů se nořila celá obec Stavné...

Nahoře, o několik set metrů výše, bylo ještě trošku hřejivého podzimního slunka. Boční ráztoka, kterou šuměl přes kameny horský potok, se klikatila do údolí. Stále ještě byl ve vzduchu cítit pach dobytčích stád jako připomínka jejich nedávného pobytu zde nahoře.

Podíval jsem se náhodně vzhůru k prvnímu patru větví krajního buku. Visel z ní jako by dlouhý dřevěný hák, jako nějaká druhá zavěšená větev. Vypadalo to trochu na lidskou činnost. Vzpomněl jsem si na nedávný pobyt pastýře v těchto místech a snažil se zjistit, jaký účel by mohla mít ta druhá větev, zaklesnutá vertikálně na spodní větev buku. Všiml jsem si také, že dolní konec visící větve ve výši asi necelého jedno metru od země byl lidskou rukou opracován. Byl seříznut a zformován do tvaru pravidelného obdélníku dlouhého asi deset centimetrů a uprostřed delší opracované strany byl vyvrtán otvor.

Vysvětlení se našlo za chvíli u paty vedlejšího stromu. Tam zakryto větvemi a listím leželo naprosto precizně opracované prkénko o velikosti asi 40x20 cm s obdélníkovým otvorem uprostřed. Stačilo jím prostrčit do stejného tvaru upravený konec té visící větve, do otvoru vněm zastrčit jako klínek třeba hřebík a houpačka byla hotová...

Kolik času, spřádání plánů, nadějných očekávání a myšlenek prošlo hlavou pastýři, který dlouhé hodiny třeba jen sekerou a nožem opracovával destičku, našel a upravil větev a vylezl a upevnil ji na tu spodní větev buku?

A čas byl jeho. Spousta času. Po mnoho hodin se houpal ve slunci, v šedi plujících mraků a v tichu poloniny.

Vyznívá z toho trochu nostalgie, přání úniku do ticha a klidu. Ale je to relativní. I ten pastýř tehdy by své dlouhé ticho samoty a nadřazenost nad časem rád aspoň na nějakou dobu vyměnil za štědřeji prostřený stůl a méně namáhavý životní úděl...

Čas na poloninách spěchá dál i v jedenadvacátém století. Věřme, že do lepších a příjemných zítřků.

MIROSLAV RYCHLÍK

(Autor prožil na předválečné Podkarpatské Rusi jedenáct let; úryvek ze vzpomínkové knihy Pod poloninami - jak plynul čas, pro kterou hledá nakladatele. Adresa v redakci)


Podkarpatsko trochu jinak

Většina článků o Podkarpatsku v českém tisku začíná až na výjimky naprosto shodně: Podkarpatská Rus, země Nikoly Šuhaje. Čtenář tak nabývá dojmu, že Nikola Šuhaj je opravdu nejznámější Rusín. Většina lidí, s nimiž mluvím, dnešní Rusíny dávají do jednoho pytle s ostatními Ukrajinci a připomínají jen krádeže a vraždy, jichž se, bohužel na našem území také dopouštějí. I tak vzdělaný člověk jako profesor Tomáš Halík v nedávném rozhovoru s bývalým členem výkonného výboru Společnosti přátel Podkarpatské Rusi (SPPR) V. Šalomem na otázku, co mu říká Podkarpatská Rus, odpověděl pouze: "Nikola Šuhaj loupežník!"

Je na naší Společnosti, aby v připomínala především ty, kteří si to skutečně  zaslouží. Jsou tu přece taková jména jako Tomeček, Bokšay, Duchnovič, Parkányi, Petrůň, Bokotej, Moskalyk, Latko a další osobnosti minulosti i současnosti.

Kdo ze širší veřejnosti ví, že mezi prvními, kdo usilovali o boj za obnovu Československé republiky, která byla dvacet let jejich vlastí, byli právě podkarpatští Rusíni? Věřím, že vzpomínky Jána Demčíka Útěk do gulagu (vydala SPPR v edici Podkarpatská Rus) a připravované paměti generála Kričfalušiho k tomu přispějí!

VLASTIMIL SVOBODA


Magocsi pro DaS

Obsáhlý rozhovor s profesorem Paulem Robertem Magocsim zveřejnil ve svém letošním 3. čísle časopis Dějiny a současnost. V interview s titulkem Češi přišli na Podkarpatskou Rus s dobrou vůlí, které připravil Miroslav Balcar, P. R. Magocsi hovoří o svých kořenech (jeho maminka se narodila nedaleko Iršavy na Podkarpatské Rusi), počátcích zájmu o ukrajinskou a rusínskou problematiku (v letech 1969-1970 pobýval v Praze, kde sbíral materiál pro svou disertační práci na téma formování národní identity na Podkarpatské Rusi) i o hlavních momentech rusínského hnutí v posledních třinácti letech. Zvláštní odstavce jsou věnovány roli ČSR na předválečné Podkarpatské Rusi a vymezení rusínské národnosti.

(reé)


Mukačevo a Kolín o spolupráci

Město Mukačevo plánuje ještě v letošním roce navázat partnerské vztahy s českým městem Kolín. Mukačevskou radnici bude zřejmě reprezentovat nový starosta, kterého v Mukačevě volili na konci června. Jméno prvního muže druhého největšího města Podkarpatské Rusi nebylo v době uzávěrky tohoto čísla ještě známo; předvolební prognózy ale připisovaly největší šance představiteli opozice Vasylu Peťovkovi. Ten se během kampaně setkal také se zástupci mladých mukačevských Rusínů.

(ol)


KRÁTCE ODEVŠAD

Výstava Rudolfa Štursy Více než 600 návštěvníků si v květnu v třebíčské Zadní synagoze prohlédlo výstavu fotografií Rudolfa Štursy Podkarpatská Rus - Tomečkova země zaslíbená. Na expozici se podílely Městské kulturní středisko v Třebíči, Společnost přátel Podkarpatské Rusi a Unie výtvarných umělců ČR.

Adopce na dálku Dětem na Podkarpatské Rusi pomáhá již několik let Charita sv. Alexandra v Ostravě-Vítkovicích. Úspěšný je zejména projekt Adopce na dálku, na kterém spolupracuje slovenský katolický misionář Peter Krenický, působící v obci Usť-Čorná v údolí řeky Teresvy. Tento projekt je zaměřený na trvalou pomoc dětem na Ukrajině, kterým jejich rodiče či zákonní zástupci nemohou poskytnout základní péči (dostatek jídla, ošacení, vzdělání, zdravotní péči). Za finanční příspěvek "adoptivního rodiče" je o dítě postaráno bez toho, aniž by muselo opustit své zázemí, kulturu a zvyky.

Kontakty: Charita sv. Alexandra, středisko humanitární pomoci (paní Eva Chudějová), Jeremenkova 8, Ostrava-Vítkovice, 703 00. Telefon: 596 617 778, e-mail: humsklad@volny.cz, internet: www.dchoo.caritas.cz. Bankovní spojení: 176 634 162 / 0300 ČSOB a.s., Ostrava.

Hymna Rusínů v českém éteru Vedle hojně zastoupených slovenských sdělovacích prostředků reagoval na nedávný 7. Světový kongres Rusínů v Prešově také Český rozhlas 3 - Vltava. V úterý 10. června byla v pořadu Mozaika odvysílána reportáž z kongresu, v jejím rámci zazněla z českého éteru i Hymna Podkarpatských Rusínů. Po jak dlouhé době?

Kolik je pod Tatrami Rusnáků Na Slovensku je víc Němců než Slováků a Maďarů, píše deník Metro (27. května 2003). Řeč je ovšem pouze o nositelích těchto příjmení. Zatímco Slováků po Slovensku běhá 1.440 a Čechů 1.359, Maďarů je pouze 730, ačkoliv při započtení Magyarů (759) by počet Slováků překonali. Němců (v originále Nemcov) je podchyceno 1.703 a Poláků 1.297. Ještě více než Němců je na Slovensku Rusnáků (2.521), spolu s Rusňáky dokonce 3.202, Rusínů je 108, Rusů 114. Ještě vzácnější je příjmení Róm (13 nositelů), zato Cigánů je 305 a Cigániků 453. Nejvíce je ovšem Horváthů - 15.371.

Časopis mukačevských kantorů 138. číslo Kantorského Mukačeváka přináší reportáž z 42. sjezdu kantorských Mukačeváků, který proběhl na jaře v Brně. Mimochodem - šlo o jubilejní desáté setkání pořádané právě v moravské metropoli. Z periodika, které vydává Zdeněk Kotas, se dále dozvíme zajímavosti ze světa filatelie, architektury a historie, vše vztaženo k Podkarpatské Rusi a především Mukačevu. 

Kliatby draka Veremija VEDA, vydavatelství Slovenské akademie věd vydalo publikaci známého slovenského lékaře a vědce - virologa Ladislava Boreckého s názvem Kliatby draka Veremija a s podtitulem Útržky z dejín neznámej krajiny pod Karpatmi. V knížce autor vzpomíná především na léta strávená v Užhorodě i na jiných místech Podkarpatska, zabývá se ovšem i historickou a společensko-kulturní atmosférou Podkarpatské Rusi. (Kontakt: VEDA, vydavatelstvo SAV, marketing, Bradáčova 7, 852 86 Bratislava, SR)

Pomůžete sehnat publikace? Obrátil se na nás pan Josef Furch, který shání následující publikace: turistické průvodce KČST - Slovensko a Podkarpatská Rus, 1926 (další vydání 1930, 1933); sborník Podkarpatská Rus (Chmelař, Klíma, Nečas, 1923); mapy generální (1:200 000) pro oblast Podkarpatské Rusi ze 30. let; mapa nástěnná Podkarpatské Rusi (jakákoliv);

Kdo může pomoci, obraťte se přímo na pana Furcha: U Floriánka 62, Vranovice, 691 25. Tel.: 776 088 074. e- mail: furchj@centrum.cz

(tp, reé)


Příjemné zjištění

V českých médiích se často setkáváme s kritikou Senátu a zpochybňováním  opodstatněnosti jeho existence. Ve věci přípravy odškodnění pozůstalých za majetky ztracené na někdejší Podkarpatské Rusi po jejím připojení k Sovětskému svazu se ukazují zmíněné výpady tisku i jednotlivců jako neopodstatněné. Počínaje předsedou Senátu Petrem Pithartem, členy stálé komise pro styk s krajany žijícími v zahraničí i některými dalšími senátory, je práce tohoto sboru pro nás potomky poškozených velmi pozitivní a rychlá. Velkou měrou přispívá ke zdárnému pokračovaní i přístup ombudsmana JUDr. O. Motejla a dalšího pracovníka tohoto úřadu JUDr. Z. Kapitána. Zasluhují poděkovaní všech přihlášených poškozených i vedení Občanského sdružení Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy, což tímto rádi činíme. Věříme, že společné úsilí jmenovaných i našeho občanského sdružení napraví téměř šedesát let neřešenou křivdu. Přejeme Senátu i ombudsmanovi mnoho zdaru v práci na této i dalších kauzách. 

JOSEF HAVEL

(Autor je předseda OS Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy)


Sbírka na pomník pokračuje

Na kontě finanční sbírky na údržbu pomníku T.G. Masaryka v Užhorodě se dosud sešlo zhruba 3000 Kč. Tato částka by se měla zvýšit o příspěvek SPPR. Část prostředků již byla předána Klubu TGM v Užhorodě. Od jeho předsedy Ivana Latka jsme rovněž převzali pohlednice pomníku, které budou napříště při různých příležitostech prodávány zájemcům za 15 Kč (z toho 5 Kč režijní cena pohlednice, 10 Kč finační příspěvek). Děkujeme všem dosavadním dárcům - v příštím čísle časopisu Podkarpatská Rus zveřejníme jména těch, kteří přispěli částkou mimořádnou.

Kontaktní adresa: Hana Ambrožová, Ryšánkova 10, 613 00 Brno, bankovní spojení: 372 300 733/0300.

(red)


Zájezdy v plném proudu

V průběhu letošní letní sezóny se uskuteční celkem sedm zájezdů. Volná místa jsou ještě v termínu 20.8. - 28.8. do východní oblasti; při větším zájmu projeveném nejpozději do 20. 7. bude ještě otevřen termín 3.9. - 11.9; více informací na: http//subcarpatia.unas.cz.

S velkým zájmem se také setkal zájezd pro zájemce z řad Občanského sdružení Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy uspořádaný na počátku května. Účastníci navštívili - někteří poprvé po šedesáti letech - svá dřívější bydliště nebo i místa narození a byli srdečně přijati tamními obyvateli.

(chyt)