Podkarpatská Rus

STRÁNKY SPOLEČNOSTI PŘÁTEL PODKARPATSKÉ RUSI


Domů  | Aktuality | Časopis |  Historie | Společnost | Fotografie | Knihy, kalendář | Články | Internet | Zájezdy



ČASOPIS PŘÁTEL PODKARPATSKÉ RUSI

Číslo 1/2003, únor 2003


K čemu je dobré být Rusínem

Nadcházející valná hromada naší organizace a také červnový VII. Světový kongres Rusínů v Prešově se stanou příležitostí k zamyšlení nad výsledky i smyslem aktivit, které uskutečňujeme. Vedle výčtu akcí, zájezdů, publikační činnosti, spolupráce se spřízněnými institucemi a organizacemi atd. by možná stálo za to zaměřit se i na to, zda a nakolik se - i naším přičiněním - v uplynulých letech zvýšil veřejný zájem o rusínské téma: na jedné straně o život a problematiku Podkarpatské Rusi, na straně druhé o Rusíny jako národnostní menšinu, kterou mimo jiné sdružuje i naše Společnost. Je mimochodem naší ctižádostí, aby ji sdružovala v daleko hojnější míře než dosud.

Alespoň zčásti můžeme být spokojeni; vždyť si vzpomeňme, že ještě před pár lety se někteří lidé obrazně řečeno málem osypali, když se před nimi řeklo slovo Rusín, rusínský jazyk, rusínská národnost. To je už snad za námi. Lze pro to uvést řadu příkladů. Praha byla předloni hostitelem světového setkání Rusínů. Média většinou informují o Rusínech kompetentněji než dřív. Národnost je zastoupena v Radě vlády ČR pro národnostní menšiny i v obdobném orgánu pražského Magistrátu; spolupracujeme s organizacemi, které ještě před časem nerady slyšely někdejší historický název regionu. 

Postavení Rusínů jako národnosti však stále ještě není záviděníhodné především na samotné Podkarpatské Rusi. To je ostatně známo, často o tom píšeme i v našem časopise. Značné problémy naznačilo také loňské sčítání lidu na Ukrajině, při němž bylo v podkarpatském regionu po prvé po mnoha desetiletích možno přihlásit se i k rusínské národnosti (i když pro to nebyla vyčleněna zvláštní kolonka). K rusínské národnosti se tu dle oficiálně zveřejněných výsledků hlásí pouhých 10 tisíc občanů (viz. článek na straně 3). To je velice málo, vždyť např. obdobné sčítání na Slovensku přineslo číslo dvaapůlkrát vyšší! A přitom v SR bylo a pravděpodobně nadále je původního rusínského obyvatelstva méně než v sousední Zakarpatské oblasti.

Pomiňme nabízející se možnost různých účelových "úprav" statistických údajů a uveďme pravděpodobnější, rovněž nepříliš radostnou verzi: Ukazuje se, že dlouhá desetiletí komunistické diktatury, která se vyznačovala i útlakem národnostním, zanechala dlouhodobé stopy. Rusínské národnostní povědomí výrazně pokleslo; řada lidí - z nezájmu?, ze strachu, který patrně přetrvává z let bolševismu?, z lhostejnosti? - dala tedy i nyní přednost pohodlnějšímu (či snad ze svého pohledu i "bezpečnějšímu") řešení a napsala si jinou národnost než tu svou, původní.

Problém národního sebeuvědomění je jistě především úkolem rusínských národnostních organizací působících na Podkarpatské Rusi a intelektuálních autorit, ale nabízí i nejeden podnět pro naši práci. Vždyť například mezi námi dlouhodobě žijí lidé, kteří přišli z Podkarpatí do Česka za prací. Měli bychom se pokusit s nimi navázat nikoliv pouze příležitostný, ale pokud možno soustavný dialog. Třeba i o tom, co je většině z nás Rusínů, kteří žijeme už třináct let opět v demokratickém státě a máme za sebou jeho bezpečné zázemí, jasné: proč je dobré a potřebné se hlásit ke svým kořenům.

AGÁTA PILÁTOVÁ



POZVÁNKA

Valná hromada Společnosti přátel Podkarpatské Rusi se bude konat v sobotu 26. dubna 2003 od 10 hodin v kulturním sále Hlavního nádraží v Praze.

Program: 

10.00-10.30 hod. - vystoupení souboru Skejušan z Chomutova

10.30-12 hod. - jednání valné hromady

12.00-13.00 hod. - přestávka na občerstvení

13.00-15.00 - jednání, diskuse, volná beseda

Srdečně zveme všechny členy!              Výkonný výbor SPPR


Prohlídka Národního památníku na Vítkově

Národní památník na Vítkově, jedna z pražských dominant, byl na podzim roku 2001 předán do správy Národního muzea. Vlastní správou bylo pověřeno oddělení novodobých českých dějin. Pracovníci oddělení sice v současnosti teprve připravují program oživení Národního památníku a zpracovávají dlouhodobou koncepci jeho rozvoje, nicméně již nyní je národní památník v omezené míře přístupný veřejnosti. Každou první sobotu v měsíci se ve spolupráci s Pražskou informační službou konají prohlídky s odborným výkladem. Mimo to je po předběžné dohodě možné zajistit pro větší skupiny exkurzi v mimořádném termínu. 

Pracovníci oddělení novodobých českých dějin po souhlasu vedení Národního muzea se - vzhledem k dlouholeté úspěšné spolupráci - rozhodli umožnit návštěvu Národního památníku členům Společnosti přátel Podkarpatské Rusi (SPPR). Protože vhodnou příležitostí k cestě do Prahy je pro mimopražské členy SPPR konání valné hromady, uskuteční se mimořádná prohlídka Národního památníku dne 26. dubna po Valné hromadě SPPR. Udělejte si čas na prohlídku unikátního památníku a jedné z dominant Prahy!

Bližší informace podá přímo v jednacím sále valné hromady Petr Skala.

(ps)


Z Kantorského Mukačeváku

Dostalo se nám do rukou další, v pořadí už 136. číslo časopisu Kantorský Mukačevák (označené jako předsjezdové) z února tohoto roku. Přináší zajímavé články, pravidelné rubriky i unikátní vzpomínky. Úvodník je jednak ohlédnutím za rokem 2002, jednak připomenutím těch, kteří v 60. letech minulého století mukačevské společenství založili a dalších, kteří rozvíjeli jeho myšlenky. Vyzdvihuje především zásluhy Antonína Čačaly, který naplnil svůj nápad sdružit abiturienty mukačevského ústavu včetně "exulantů", tedy těch, kteří byli nuceni Podkarpatskou Rus opustit a odmaturovat jinde. "Kolik ho to stálo úsilí, než svolal v roce 1962 první sjezd kantorských Mukačeváků, jehož se zúčastnilo neuvěřitelných 109 osob, které i po desítkách let v neztenčené míře cítili úzkou vazbu k Podkarpatské Rusi," čteme v úvodníku. 

Časopis se ve svém nejnovějším čísle loučí také posledním členem mukačevského profesorského sboru Josefem Doležalem. "Skonal tiše 20. listopadu 2002 krátce po svých 92. narozeninách. Na ústavu působil s aprobací pro jazyk český a německý od školního roku 1936/37 do záboru Mukačeva," čteme v nekrologu, který připomíná i další dramatické osudy profesora Doležala, včetně věznění (v roce 1949 byl za údajnou vlastizradu odsouzen na dvacet let žaláře) a nucených prací v dolech. 

(tp)


Jak na Valnou hromadu?

Na Hlavní nádraží se dostanete metrem C (stanice Hlavní nádraží) nebo tramvajovými linkami č.5, 9 a 26. Do kulturního sálu Hlavního nádraží se dostanete z Fantovy kavárny, do níž je přístup z odbavovací haly po označeném schodišti, příp. také přímo z 1. nástupiště. Z Fantovy kavárny je nutné jít směrem k modrému nápisu Kulturní sál a odtud po schodišti do 2. patra. Kdo chce použít výtah, musí z Fantovy kavárny vyjít na chodník, po něm vlevo až na konec staré budovy Hlavního nádraží, kde je nutné zabočit doleva a znovu vejít do budovy (tento vchod je označen též jako "Hotel Vesta"). Hned za dveřmi je výtah (2. patro). Přímo k tomuto vchodu je rovněž možné dojet autem a zároveň zde parkovat. Lze k němu též projít přímo z 1. nástupiště od vlaku.

(red)


Omluva a upozornění

Firma POSTSERVIS (závod České pošty) žádá čtenáře časopisu Podkarpatská Rus o omluvu. Při expedici časopisu č. 6/2002 zapomněl POSTSERVIS do časopisu vložit složenky, které byly rozesílány až dodatečně ve zvláštní obálce začátkem ledna. Na některá místa však složenky nebyly doručeny vůbec (např. části Prahy 10, Prahy 2).

Naléhavě proto prosíme: kdo z vás složenku neobdržel, zašlete nám laskavě členský příspěvek poštovní poukázkou. Kdo se zúčastní dubnové Valné hromady SPPR může zaplatiti přímo na tam. S ohledem na to, že nevíme kdo složenky neobdržel, posíláme ještě toto číslo časopisu členům - dlužníkům, abychom jim dali možnost k úhradě (roční členský příspěvek: 80 Kč důchodci a studenti, ostatní 130 Kč).

Děkuji všem, kteří se zajímali o zaslání složenek (byla vás celá řada) písemně i telefonicky - důvody jsem vysvětlovala. Náš upřímný dík patří i mnoha našim členům, kteří již příspěvky poukázali nebo platili přímo na valných hromadách odboček Brno a Jindřichův Hradec.

Přijměte, prosím, i naši omluvu za nedopatření, které jsme nezavinili.

VLASTA MINAŘÍKOVÁ, tajemnice SPPR


K letošním zájezdům

Kromě nabídky zájezdů, která byla uveřejněna v časopise Podkarpatská Rus č. 6/2002, nabízíme další devítidenní zájezd do východní oblasti, a to v jediném termínu 20. 8. - 28. 8. 2003. Rámcový program: turistika v okolí Jasiny (Hoverla - Bliznica - pohraniční hřeben - prameny Černé Tisy - výlety do Jaremči a Rachova). Cena zájezdu: 5 600 Kč.

Další podmínky obdobné jako u zájezdů na vyžádání.

Kontaktní adresa: CA Subcarpatia - Ing. Libor Chytilek, 616 00 Brno 16 - Mozolky 50, tel.: 604 691 299.

(red)



Pomník potřebuje péči

Starost o údržbu a další zvelebování pomníku T.G. Masaryka v Užhorodě spočívá i na nás. Proto jsme založili trvalou finanční sbírku. Pokud můžete, přispějte finančním darem na běžný účet brněnské odbočky Společnosti: ČSOB - Brno, č. ú.: 372 300 733/0300, var. symbol: 28032002 nebo v průběhu letošní Valné hromady.

Kontaktní adresa: SPPR - odbočka Brno, Hana Ambrožová, 613 00 Brno - Ryšánkova 10, tel.: 545 579 618. Prozatím bylo vybráno asi 200 Kč (stav  na začátku února 2003).

(chyt)



Kam se poděli Rusíni?

"Jsem přesvědčen, že jde o falzifikaci," říká o výsledcích sčítání obyvatel na Ukrajině předseda "Obščestva podkarpatskich rusinov" (OPR) Ladislav Lecovič. On ani představitelé dalších rusínských organizací v Zakarpatské oblasti Ukrajiny nevěří, že se by k rusínské národnosti hlásilo pouze deset tisíc obyvatel tohoto regionu (viz. článek Sčítání obyvatel: Rusínů je deset tisíc na této straně).

"Počet Rusínů, který vyplývá ze sčítání, je nereálný," řekl Lecovič v rozhovoru pro zakarpatský týdeník Staryj Zamok. Jak dodal, například v roce 1921 při sčítání lidu v tehdejším Československu se k rusínské národnosti hlásilo celkem 400 tisíc lidí. "Kam se poděli?," ptá se Lecovič, podle kterého "po válce na Stalinův příkaz z Rusínů z přes noc udělali Ukrajince a z těch, co vyznávali řeckokatolické náboženství, pravoslavné věřící." Skutečnost, že víra je dnes svobodná, prý pro rusínskou národnost neplatí. "Je nedemokratické, když stát neuznává Rusíny jako národ, přestože jsou za něj oficiálně považováni mimo jiné na Slovensku, v USA, Maďarsku, Srbsku, Chorvatsku, Austrálii či v Česku," uvažuje Lecovič. 

Podle většiny rusínských představitelů se Ukrajina mohla za více než jedenáct let své nezávislosti přesvědčit, že v případě uznání rusínského národa nehrozí rozdmýchávání národnostních či separatistických konfliktů v podkarpatském regionu. "Musím uznat, že v posledních letech se vztah k Rusínům mění k lepšímu, i když podporu státu při obnovování a udržování rusínských tradic očekávat nemůžeme," říká člen OPR Jevhen Župan. Rusíni ale podle něj s rukama v klíně nesedí: pořádají festivaly, slaví svátky, vydávají knihy a časopisy, komunikují s rusínskou diasporou po celém světě. Nedávno při OPR vznikla organizace rusínské mládeže. "Rusíni nejsou separatisté, nýbrž lidé, kteří ctí zákony a pracují pro dobro svého rodného kraje na Ukrajině," cituje Župana týdeník Staryj Zamok.

A kolik Rusínů tedy na Podkarpatské Rusi žije? "Podle předběžných výsledků kontrolního sčítání, které jsme provedli, se k rusínské národnosti hlásí téměř 40 tisíc lidí," říká Ladislav Lecovič. Rusínské organizace se podle něho obrátí na mezinárodní organizace s cílem dosáhnout nového sčítání obyvatel, které by proběhlo pod dohledem mezinárodních pozorovatelů.

RENÉ KOČÍK


Sčítání obyvatel: Rusínů je deset tisíc

V Zakarpatské oblasti Ukrajiny žije celkem 10 tisíc obyvatel rusínské národnosti. Oficiální počet Rusínů vyplývá z nedávno zveřejněných výsledků celoukrajinského sčítání obyvatel, které proběhlo v prosinci roku 2001. Podle statistiky obývalo na prahu nového tisíciletí někdejší Podkarpatskou Rus celkem 1 milion 258 tisíc lidí. Ve městech žilo 466 tisíc obyvatel (Užhorod - 117, 2 tis.; Mukačevo - 82,3 tis.; Chust - 29,1 tis.), na vesnicích zhruba 792 tisíc lidí. Převažující národností v oblasti byla ukrajinská, k níž se přihlásilo 1,1 milionu lidí (80,5 procenta obyvatel). Maďarů žije v regionu 151,5 tis. (12 procent obyv.), Rumunů 32,6 tis., Rusů 31 tisíc a Romů 14 tis.

Celkem podle sčítání obyvatel na Ukrajině žije 48 milionů 457 tisíc lidí. Při posledním sčítání v roce 1989 to bylo 51 milionů 450 tisíc lidí. Území Ukrajiny je domovem pro příslušníky celkem 130 národností.

(reé)


Vzpomínka na vzácného člověka 

Z dětství na Podkarpatské Rusi mám mnoho vzpomínek. Jedna z nich se váže k období, kdy mi bylo asi sedm let. Ta vzpomínka patří muži, který přechodně bydlel i v naší obci Onokovce poblíž Užhorodu. Muž, o kterém píšu, byl kolem roku 1934 důstojníkem 36. pluku v Užhorodě. Protože byl mladý a měl dostatek času, pronajal si byt Onokovcích, kde trávil volné chvíle s manželkou a dětmi.

Cesta z užhorodských kasáren k nám byla dlouhá zhruba tři kilometry. Důstojník přicházel pěšky, někdy jezdil na koni za doprovodu vojáka tzv. pucáka, někdy přijel v malém autě, kterému se - tuším - říkalo aerovka. Cesta z Užhorodu do Onokovců nebyla asfaltovaná, ale jenom štěrková. Když dlouho nezapršelo, tak se z ní velmi prášilo.

Jako kluci jsme se jednou domluvili, že se po škole půjdeme vykoupat k řece. Cestou jsme se zastavili před domem jednoho z kamarádů, který si domů zanesl učebnice a knihy. Byl to stejný dům, v němž bydlel i onen důstojník. Během čekání před domem zastavilo auto, z něhož důstojník vystoupil. Vidět automobil v roce 1934 na Podkarpatské Rusi, to bylo pro nás kluky něco tajemného a lákavého. Začali jsme ho obhlížet a přibližovali se k němu stále blíž. Kamarád se mezitím vrátil a chlubil se nám, že v důstojníkově voze už jednou seděl a dokonce má prý slíbeno, že ho jednou i sveze.

To nás osmělilo a na vůz jsme si nejen sáhli, ale také začali kreslit prstem v prachu, pokrývajícím karosérii. Ani jsme si nevšimli, že důstojník vyšel ze dveří domu a dívá se na nás. Na útěk bylo pozdě. Důstojník zvolal: "No počkejte!" Čekali jsme, co se stane, ale žádný výprask nepřicházel. Muž začal hledat něco po kapsách, po chvíli vytáhl bonbóny a kamarádovi, kterého již znal, řekl: "Janko, tumáš, rozdej je klukům, ale slibte mi, že mi na auto nebudete již nikdy sahat." To jsme slíbili a slib poctivě dodržovali. Jaké to bylo pro nás překvapení - namísto výprasku odměna!

Mnohokrát v životě jsem později přemýšlel, jak moudré řešení zvolil onen muž, důstojník, který se jmenoval Ludvík Svoboda, pozdější prezident ČSR.

JAN SABADOŠ



K zeměměřictví na Podkarpatsku

Odborný časopis Geodetický a kartografický obzor uveřejnil v čísle 10/2002 obsáhlý článek Ing. A. Drbala a Ing. V. Nejedlého z VÚGTK Zdiby Zeměměřictví a katastr na Zakarpatsku v období Rakouska-Uherska a Československa.

Článek se podrobně zabývá organizací zeměměřické a katastrální služby na Podkarpatské Rusi v daném období. Je doplněn fotografiemi leteckého pohledu na Mukačevo s hradem Palanok a pohledem na hraniční kámen mezi Československem a Rumunskem. Text dále doplňují mapy, schematické náčrty trojstátních hraničních kamenů a schémata trigonometrických a nivelačních sítí. Autoři připomínají, že pro období Rakouska-Uherska a zejména Československa je příznačná rozsáhlá publikační činnost ve vydávání mapových produktů. Mnohé z nich slouží turistům ještě dnes. Po násilném přičlenění Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu pochopitelně vydávání map ustalo. Podkarpatská Rus je dnes součástí nezávislé Ukrajiny, ale mnohé hraniční kameny z doby prvorepublikového Československa vydržely, hlavně na hřebeni mezi Hoverlou a Pop Ivanem, dodnes. 

Tyto němí svědci naší minulosti nám připomínají náročnou a odpovědnou práci našich předků- zeměměřičů, kteří i svým nesmazatelným dílem přispěli k budování demokratického Československého státu.

TOMÁŠ ZADRAŽIL


Koločavské děti na jihu Čech

Skupina dětí z podkarpatské vesnice Koločava prožila letošní zimní prázdniny v České republice. Žáky koločavské základní školy ve věku 12-15 let, kteří do České republiky přijeli na pozvání českobudějovického gymnázia, vedla ředitelka Muzea Ivana Olbrachta v Koločavě Natalka Tumarec. Na jihu Čech se podkarpatská výprava setkala se svými českými vrstevníky, v jejichž rodinách byli její účastníci také ubytováni. Výprava zavítala také do Prahy. Aby se zájezd uskutečnil, spojila síly řada lidí: na cestu dětem přispěl koločavský rodák Stanislav Arževitin, který v současné době vede jednu z kyjevských bank; vstříc vyšlo také Velvyslanectví České republiky na Ukrajině, které poskytlo bezplatná víza. Největší zásluhu na úspěšném projektu mají ale čeští organizátoři, zejména učitel českobudějovického gymnázia Jan Kojan. Na léto je plánována cesta studentů z Českých Budějovic - do Koločavy.

(ol, reé)


Nikola Šuhaj a studenti

Osudy Nikoly Šuhaje zpracované v románu Ivana Olbrachta zaujaly Martina Kukučku a Lukáše Trpišovského natolik, že napsali hru inspirovanou Šuhajovou postavou. Hru uvedla Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze v divadle Disk. Tato inscenace získala Cenu Evalda Schroma za rok 2002 a podpořila ji svým grantem divadelní a literární agentura Dilia a společnosti Avwnir. Cenu předal studentům předseda Senátu Petr Pithart, který je čestným patronem ceny. Je pozoruhodné, že Nikola Šuhaj se stal již námětem několika inscenací, hudby i písňových textů a že opět oslovuje i mladou generaci.

(jh)


O konzulátu, nelegální migraci a cestě do Karpat

Rozhovor s velvyslancem ČR na Ukrajině Karlem Štindlem

Pane velvyslanče, v době, kdy Česká republika zaváděla vízovou povinnost vůči Ukrajině, se hodně hovořilo o zřízení českého konzulátu v některém z měst v západní části Ukrajiny. Lze v dohledné době otevření konzulátu očekávat?

Ano. Ještě letos bude otevřen Generální konzulát České republiky ve Lvově. Ze statistických údajů vyplývá, že zhruba dvě třetiny lidí, kteří žádají o české vízum, pochází ze Západu Ukrajiny. Lidé, kteří žijí na Západní Ukrajině, tak nebudou již nuceni absolvovat časově a finančně velmi náročné cesty do Kyjeva, kde konzulát fungoval dosud.

O Užhorodu jako vhodném místě pro zřízení konzulátu se nehovořilo?

Užhorod je samozřejmě České republice mnohem bližší. Myšlenka zřídit konzulát v tomto městě také padla. Ale konečné řešení předpokládalo takové místo, které by kromě funkčního letiště či dobrého železničního spojení bylo centrem celé Západní Ukrajiny, nejen příhraniční oblasti. Ostatně Lvov a Užhorod nedělí tak velká vzdálenost.

Největší počet lidí, kteří do Česka směřují za prací, pochází ze Zakarpatské oblasti. Je možné očekávat například "konzulské dny" v Užhorodě?

To, jak bude Generální konzulát České republiky ve Lvově fungovat, se ještě upřesňuje. Ale takové dny nelze samozřejmě vyloučit. Snažíme se pracovat co nejotevřeněji.

Nejen v Zakarpatské oblasti, ale po celé Ukrajině lze narazit na firmy, které nabízejí různě vysoké dolarové částky obstarání například půlroční legální práce v České republice. Zájemce tyto firmy ujišťují, že všechna potřebná povolení mají... 

Rozhodující slovo v zaměstnávání cizinců má Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. To může vydat licenci pro tuto činnost těm, kteří dodrží všechna pravidla, která ukládá zákon. Nemohu vyslovovat nějaká podezření, ale firmy, o kterých hovoříte, se pohybují spíše ve sféře nelegálního zaměstnávání. Člověk, který chce mít jistotu, že jeho práce je legální, by se měl vždy přesvědčit, zda firma takovou licenci má.

Jak byste charakterizoval současnou situaci občanů Ukrajiny v České republice?

Migrace Ukrajinců do České republiky je velkým problémem. Třeba jen proto, že občané Ukrajiny tvoří v České republice největší skupinou migrantů. Každou velkou emigraci - tu ukrajinskou nevyjímaje - provázejí takové jevy, jako je nelegální obchod či organizovaný zločin. Vše začíná už ve frontě před českým konzulátem v Kyjevě, kde se pohybují lidé, nabízející různé nereálné služby. Ti, kteří přesně neznají systém získávání víza, jsou často ochotni za tyto pochybné služby platit velké částky. Vše pokračuje všeobecně známým okrádáním na nádražích a silnicích, na němž se podílí jak ukrajinské kriminální živly, tak čeští zločinci. Převaděči přes hranice, lidé, kteří bohatnou z organizování nelegální práce - to je česká část tohoto systému. Policii se dříve či později daří takové "zaměstnavatele" odhalovat, jen těžko je jim však možné něco dokázat, neboť odpovědnost spadá na ukrajinského prostředníka, tzv. klienta. Nelegální migrace brzdí rozvoj vztahů mezi oběma zeměmi.

Českým úřadům se proto snažíme radit, aby se více soustřeďovaly na ten druh migrace, který je výhodný pro obě strany. Aby vycházely vstříc čestným lidem, kteří do Česka přišli legálně vydělávat peníze. Zkušenosti ale bývají někdy smutné, například když je ukrajinský student, který k nám přijíždí studovat na státní stipendium, automaticky podezříván některými úředníky.

Spolupracuje nějak Česko s Ukrajinou na potírání nelegální migrace?

Po vstupu České republiky do Evropské unie se podmínky pro pobyt občanů Ukrajiny na našem území ještě více zpřísní. Už nyní je proto nutné, aby obě země začaly ještě více spolupracovat. Jestliže se mohou domluvit bandité, proč by s nemohli domluvit i ochránci práva a zákonů? Spolupráce samozřejmě existuje. Například před loňským summitem NATO v Praze získala česká policie od svých ukrajinských kolegů kvalifikované informace o podezřelých osobách, které by v době této schůzky mohly směřovat do ČR.

Dovolte závěrečnou otázku, může Zakarpatská oblast očekávat návštěvu velvyslance České republiky?

Ano. Na jaře bych chtěl navštívit Užhorod, Mukačevo a také Koločavu, o níž se hodně píše v českém tisku. Nedávno děti z místní školy pod vedením učitelky Natalky Tumarec pobývaly v jižních Čechách. Dobře spolupracují města Užhorod a Česká Lípa, České centrum v Kyjevě připravuje přehlídku českých filmů v Mukačevě.

OLEKSA LIVÍNSKÝ, RENÉ KOČÍK

(O. Livínský  je redaktorem zakarpatského týdeníku Staryj Zamok)



KRÁTCE ODEVŠAD

PROTI VÝSTAVBĚ chemické továrny "Petro karbo chem-Mukačevo" protestují obyvatelé druhého největšího města Podkarpatské Rusi. V listopadu loňského roku se v Mukačevě konala manifestace, kterou svolala Koordinační rada rusínských organizací. Více než tři stovky lidí vyjádřilo pochodem v ulicích města nesouhlas s provozem nebezpečného průmyslového závodu v přírodně a ekologicky cenné oblasti Karpat. Odpůrcům chemičky zejména vadí, že občané nemohli o výstavbě svobodně rozhodnout v referendu.

PRVNÍ DÍL pětidílného Slovníku rusínského jazyka, jehož autorem je podkarpatský dramaturg, folklorista a prozaik Jurij Čori (25. března oslavil 70. narozeniny), vyšel v Užhorodě ve skromném nákladu 20 kusů. Na 337 stranách jsou zachycena písmena A-D. Ke každému rusínskému slovu je přiřazen jeho ukrajinský ekvivalent.

FRANTIŠEK HROMÁDKA, dlouholetý člen Společnosti přátel Podkarpatské Rusi a čestný předseda její odbočky v Jindřichově Hradci oslavil v březnu 90. narozeniny. Panu Hromádkovi, který na Podkarpatské Rusi působil jako soudní úředník v Chustu, k významnému životnímu jubileu blahopřejeme a do dalších let přejeme hodně zdraví a životního elánu.

OPRAVA. Redakční šotek si zařádil v minulém čísle časopisu. Pod titulkem Kateřina Chudobová vypráví jsme přinesli příběh paní Kateřiny Chudové. Za neúmyslnou chybu se paní Chudobé, autorovi článku i čtenářům omlouváme.

KDO VLASTNÍ publikaci Technická práce v zemi Podkarpatoruské, 1919-1933, kterou vydal v roce 1934 Spolek inženýrů a architektů v Praze, a mohl by ji poskytnou ve prospěch činnosti SPPR? Ozvěte se prosím na adresu brněnské odbočky SPPR: Ing. Libor Chytilek, 616 00 Brno 16 - Mozolky 50, tel.: 604 691 299.

JÁNA BABJAKA SJ jmenoval 11. prosince loňského roku papež Jan Pavel II. novým prešovským sídelním biskupem pro katolíky byzantského obřadu na Slovensku. Biskupské svěcení přijal Ján Babjak 6. ledna v bazilice svatého Petra v Římě. Slavnostní uvedení do úřadu prešovského biskupa se konalo v katedrále sv. Jana Křtitele v Prešově 18. ledna.

MONS. MICHAL RUSNÁK, řeckokatolický torontský biskup, zemřel 16. ledna zemřel po těžké nemoci. Narodil se v roce 1921 ve Spojených státech, jeho otec pocházel z Pozdišovec, matka z Trhoviště. Teologii vystudoval v Bratislavě a Obořišti, kněžské svěcení přijal 4. července 1949 z rukou blahoslaveného vladyky Pavla Gojdiče ČSVV. V 50. letech byl vězněn, poté odešel do Spojených států a posléze do Kanady.

(reé, tp)



Výprava po stopách našeho mládí

Občanské sdružení Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy pořádá ve dnech 3.-7. května 2003 (v těchto dnech budou na Podkarpatsku velikonoční svátky) pětidenní autobusový zájezd na Podkarpatskou Rus.

Zájezd je určen především těm, kteří chtějí navštívit své dřívější bydliště a prohlédnout si nemovitosti, které byli nuceni naši předkové v období let 1938-47 jako jejich tehdejší vlastníci zanechat. Zájezd bude organizován tak, aby všichni jeho účastníci měli možnost tato místa navštívit.

Předpokládaný rámcový program:

3. 5. - cesta do Užhorodu (nocleh); 4. 5. - průjezd územím Podkarpatské Rusi ( prohlídka míst + individuální nocleh - v nejbližší turbáze - Mukačevo, Volovec, Mižhirja, Chust, Rachov, Jasina); 5. 5. - odpoledne cesta zpět v opačném směru; Užhorod (nocleh); 6. 5. - program v Užhorodě, příp. jeho okolí; večer návrat - nocleh v autobusu; 7. 5. - příjezd do Olomouce (vazba na rychlík směr Praha) a Brno v ranních hodinách.

Program bude s účastníky individuálně upřesněn. Doporučujeme společnou účast vždy dvou účastníků (z důvodu vzájemné podpory a bezpečnosti není však bezpodmínečně nutné). Současně bude zajištěna potřebná podpora ze strany vedoucího zájezdu a pracovníků turbáz, odkud bude možno se dostat do jednotlivých lokalit místní dopravou (autobus, taxík).

Předpokládaná cena zájezdu: 2 900 Kč/osobu. (Zahrnuje: dopravu, ubytování - 3 noci, snížený vízový poplatek, pojištění léčebných výloh v zahraničí - 3 dny). Nezahrnuje: stravu (možno v restauracích - každý si hradí sám), vstupy, individuální dopravu na PR, kapesné.

Výměna ukrajinských hřiven za Kč bude účastníkům nabídnuta v průběhu zájezdu. Podmínkou uskutečnění zájezdu je naplnění autobusu účastníky (cca 36 - 38 osob); mohou se tedy příp. zúčastnit i další zájemci, kteří chtějí např. vykonat návštěvu u příbuzných, známých.

V případě zájmu se co nejdříve přihlaste na adresu: Ing. Libor Chytilek, Brno - Mozolky 50, 616 00, tel.: 604 691 299. Přiložte kopii poslední dvojstránky pasu + fotografii pasového formátu. Následně Vám budou zaslány podrobné informace + složenka. Nejzazší termín přihlášky: 10. duben 2003.

(chyt)



DVĚ POZVÁNKY DO BRNA

Vítání jara

Členové a příznivci brněnské odbočky, přivítají příchod jara v sobotu 12. dubna 2003. Sraz na nádraží ČD v Adamově - 9.15 hod. Projdeme se adamovskými lesy k Novému hradu a Máchovu pomníku; dále pak k Býčí skále a Josefovským údolím zpět do Adamova (cca 10 km). Určitě přijďte - pěkné počasí zajištěno.

Členská beseda

Členská beseda brněnské odbočky naší Společnosti se uskuteční dne 24. května 2003 - 14.00 hod., v zasedací místnosti Úřadu městské části Brno - střed, Brno - Dominikánská 2. Program besedy upřesňujeme. Zveme naše členy a další zájemce, přijít můžete již ve 12 hod.

(Výbor odbočky)



Podkarpatská Rus v českých médiích

Příběh užhorodského pomníku T.G. Masaryka přineslo letošní 5. číslo Týdeníku Rozhlas v článku pod titulkem Pomník v průvanu historie. Autorka Agáta Pilátová čtenáře seznamuje s příběhy hned několika pomníků prvního československého prezidenta. "První pomník TGM v Užhorodě vznikl k 10. výročí Československé republiky v roce 1928. Jeho autorkou byla Jelena Mondičová, první skutečně významná sochařka Podkarpatské Rusi. (...) Vydržela tu však sotva jedno desetiletí. Hned poté, co po rozpadu Československa obsadili Podkarpatskou Rus Maďaři, byla stržena," dočítáme se v článku. Autorka dále popisuje putování sochy přes jižní Slovensko až do německého Pasova a později do Bratislavy. Po dvou epizodách v Hranicích na Moravě byla socha nakonec roztavena. Nemohla se tak později, v době už zase politicky příznivé, vrátit na své původní místo. Ovšem - jak už jsme informovali i na stránkách našeho časopisu - byl loni v březnu v Užhorodě odhalen nový Masarykův pomník, dílo sochaře Josefa Vajceho.

x x x 

Pod titulkem Síla dobra, síla zla uveřejnil časopis Reflex loni v listopadu portrét Betty Maxwellové a jejího bývalého manžela, tiskového magnáta Roberta Maxwella, který za nevyjasněných okolností zahynul před jedenácti lety na jachtě u Kanárských ostrovů. Z článku se dozvíme mimo jiné i to, že Maxwell pocházel z Podkarpatské Rusi: "Narodil se 10. června 1923 ve vesnici Slatina. S rodiči a sedmi sourozenci bydlel v jedné místnosti v malém domku svého dědečka. Když se později stal vlivným a bohatým mužem, rád zdůrazňoval, že do svých sedmi let neměl vlastní pár bot a v zimě si boty střídal se sourozenci. Na Podkarpatské Rusi se ve 20. letech mluvilo mnoha různými jazyky. Maxwellovou rodnou řečí bylo jidiš, ale naučil se i maďarsky a rumunsky. Ve státní škole se učilo česky a rodiče děti posílali ještě do školy židovské, kde se naučily hebrejsky. Všechny tyto jazyky Maxwell i v pozdějším věku uměl a používal."

Časopis Reflex se Podkarpatské Rusi a Ukrajině věnoval i ve dvou číslech na začátku letošního roku. V reportáži v čísle 7/2003 se Štěpán Hon vypravil za východní hranice Slovenska. "Tři hodiny ráno, v Luhách u Kokerčů právě začíná zabijačka. Je sobota devátého listopadu. Den ukrajinského písemnictví," tak začíná reportáž s názvem Zabil prase krátkým nožem. Krok za krokem absolvujeme zabití i zpracování prasete a autor nezapomněl ani na přiblížení vesnice, kde se všechno odehrává: "Luhy jsou vesnicí na konci světa. Konečná stanice. Nikdo tudy neprojíždí, není kam. Lidé pracují v lese nebo na vlastním hospodářství. Není to Ukrajina a snad ani Zakarpatí. Zbytky Huculů si zde opatrují poničené kroje, které voní výpary ze strojů vařící laciný samohon. Je tu spousta podivínů, ale když se procházíte po vesnici, necítíte strach. Poslední dobou se čím dál častěji vylévá voda z koryta Bílé Tisy, na jejichž březích se vesnice rozkládá ..."

Problematice gastarbeiterů se Reflex věnoval hned v následujícím čísle (8/2003). V článku Jany Doležalové Život v zóně se dočítáme: "Pohybovat se po Praze jako Ukrajinec je docela jiná zkušenost než žít tady jako Čech, Moravák, turista či člověk ze Západu. Gastarbeiter přijíždějící z Východu získává zkušenost, která mu navždy naše hlavní město rozparceluje do přátelských a nepřátelských zón a naučí jej chovat se instinktivně tak, aby přežil co nejdelší čas bez větší úhony." Vyprávění tří dělníků z Podkarpatské Rusi pokračuje procházkou městem: "Tady se nezastavuj," řekl mi Jura, jako kdybych byla od nich a pokračoval: "Chodí tady party výběrčích a číhají, kdo z procházejících by mohl být Ukrajinec. Když si nejsou jisti, zkusí na tebe ukrajinsky promluvit, zamávat nebo se na něco zeptají. Musíš se zbavit všech podvědomých reakcí, které sis přinesla z vesnice!," vypráví jeden z dělníků autorce reportáže.

Jeden z průvodců za dobu svého pražského působení dálkově vystudoval univerzitu v Užhorodě a získal vysokoškolský diplom z ekonomie. "Ještě sice cítí zodpovědnost za lidi, jimž tady zařídil pracovní vízum, ale zároveň i silnou touhu konečně uskutečnit sen všech ukrajinských gastarbeiterů - opustit zemi, kde si vydělávají na lepší život, a vrátit se žít na rodnou Ukrajinu," končí článek Život v zóně.

x x x

Olbrachtův advent v jihočeském Stříbrci - tak je nadepsán článek Rudolfa Pravdy v Českobudějovických listech ze 14. prosince 2002. Autor v něm připomíná důležitá období života a tvorby spisovatele Ivana Olbrachta. V jejich výčtu samozřejmě nemůže chybět období podkarpatoruské:"Na Podkarpatské Rusi pobýval Olbracht ve 30. letech 20. století několikrát, hlavně v Koločavě. Zaujala jej panenská příroda, hluboké lesy i obyvatelé Zakarpatska, kde se jakoby zastavil čas. (...) Olbracht umělecky zobrazil kraj i lid v reportážích Země beze jména, Hory a staletí, v románu Nikola Šuhaj loupežník a v povídkovém triptychu Golet v údolí. Osudy hrdinky poslední povídky této trilogie - O smutných očích Hany Karadžičové - byly inspirovány zážitky umělcovy matky Kamily."

(tp)


Sdružení žadatelů náhrady majetku informuje

V listopadu minulého roku jsme požádali Ministerstvo financí ČR (MF) o porovnání našeho seznamu žadatelů o náhradu za majetky zanechané na Podkarpatské Rusi se seznamem MF. Poznatky získané z této zprávy - tzn. - kdo podal žádost, a pod jakým číslem je tato žádost vedena na MF, jsme v měsíci lednu 2003 rozeslali všem přihlášeným. Upozorňujeme, že čísla, pod kterými jsou na MF žádosti vedeny, budou důležitá při styku žadatelů s MF při vyřizování konkrétních náhrad. Další - dodatečná žádost o porovnání seznamů - bude na MF zaslána zhruba v březnu. Bude se týkat těch, kteří se přihlásili v poslední době, příp. těch, jež nám zašlou ještě dodatečně údaje o osobách, které mohly podat žádost o náhradu v roce 1946, a kteří neuspěli při již proběhlé kontrole seznamů. Ty, kteří nedostali uspokojivou odpověď, žádáme, aby nám zaslali především další jména svých příbuzných či původních majitelů, kteří mohli žádost o náhradu poslat. Jak jsme již upozorňovali, tyto údaje s dalšími pokyny zasíláme pouze těm, kteří nám zaslali pověření a příspěvek na výdaje.

Kontakt: Ing. Josef Havel, předseda OS Podkarpatská Rus Pellicova 35, Brno, 602 00.

(red)


Veterinární kratochvíle

V lednu letošního roku zemřel ve věku nedožitých 91 let dlouholetý člen Společnosti přátel Podkarpatské Rusi (SPPR) JUDr. Miloslav Pytlík. Pan Pytlík žil v mládí řadu let na Podkarpatské Rusi v oblasti Perečína, jeho tatínek zde působil jako známý veterinární lékař. Na svá podkarpatská léta často a rád vzpomínal, aktivně se zúčastňoval i valných hromad SPPR. Před časem sestavil ze svých vzpomínek a z vyprávění svého otce-veterináře několik úsměvných příběhů ze života na Podkarpatské Rusi. Část z nich otiskujeme.

(reé)

x x x  

Jakási veterinární porada na Zemském úřadě v Užhorodě se protáhla dlouho do noci. Hostince již byly zavřeny a perečínský zvěrolékař Pytlík trmácel se polozmrzlý k prvnímu rannímu vlaku. Těšil se na postel a blaze se usmíval při pomyšlení na domácí teplo.

Osud však rozhodl jinak. Nezbylo než sebrat v bytě nejnutnější fidlátka a nasednou do povozu, jehož gazda naléhavě žádal o pomoc pro onemocnělou jalůvku.

Ve stáji leželo dobytče na zemi a těžce oddychovalo.

"Sikaty - sikať"? Ptá se zvěrolékař.

"Sikaty - sikať", potvrzuje gazda.

"A merenzaty - merenzať?" Vyzvídá zvěrolékař dále.

"Merenzaty - merenzať"" zní odpověď.

"Hlavně, že přežvykuje"" pomyslí si spokojeně zvěrolékař, tentokráte již česky.

Pokusy postavit dobytče na nohy byly neúspěšné. Zvěrolékař se zakabonil. Ztuhlým údům se nechtělo na zem.

Nebylo však pomoci. Natáhl se vedle dobytčete a přiložil ucho na jeho tělo. Dobytče bylo měkké a hřálo. Žilami zvěrolékaře se rozlilo dlouho postrádané teplo. Zavřel oči a s rozkoší naslouchal tajemným zvukům, srozumitelným jen jemu.

Gazdovi se zdálo, že to již trvá nějak dlouho a tak lehce zatřásl zvěrolékařovým ramene. "Pane doktore", řekl tiše.

Zvěrolékař otevřel oči, káravě pohlédl na gazdu a poučil ho: "Třeba sluchaty," a opět se ponořil do naslouchání tajů zvířecího těla.

x x x 

Zemský veterinární šéf Prášil a vojenský šéfveterinář major Šístek byli dobrými přáteli. Přesto se jednoho dne nemohli shodnout na nějaké odborné otázce. Nakonec to voják vzdal a rezignovaně pronesl: "Inu, jsou názory a nádory". - "A jsou majoři a magoři!"" vynesl trumf Prášil.

x x x

Veterinární šéf Prášil chtěl vyhledat okresního veterináře v Mukačevě radu Kmoška a zazvonil u jeho bytu.

"Právě jsme se synem o vás mluvili"" vítala paní Kmošková hosta.

"Ano"" potvrdil jedenáctiletý syn, "maminka říkala, aby Vás fras ulapil!"

x x x 

Zemský šéf Prášil a perečínský veterinář Pytlík byli dávnými přáteli ještě ze studií ve Lvově. Přesto se jednou nemohli na něčem shodnout.

"Já se ti to snažím vysvětlit pythicky (tj. jako delfská věštkyně Pythie)." - "Spíš bych řekl, že mi to vykládáš pytlicky", zasmál se Prášil na celé kolo.

x x x 

Prášil rád dával k dobru tuto historku: V jedné vsi byl náhodou přítomen jakési předvolební schůzi, kde agrární řečník zle tepal opoziční chliborobskou stranu. Přítomní chliborobští sympatizanti ani nedutali. Nakonec se jeden z nich přece jen přihlásil a řekl jen:"Ano. My jsme chliborobi. Ale vy jste chlibojidi!!" A bylo po schůzi.

x x x  

Zvěrolékař Pytlík neměl koně, natož auto, jež tehdy bylo ještě vzácností, a tak byl znám, že všude doběhne pěšky. Proto byl zásobárnou informací. Toho rád využíval filiální redaktor Českého slova v Užhorodě. Jednou v okurkové sezoně zoufale sháněl nějakou zprávu do novin. V tom potkal zvěrolékaře Pytlíka.

"Haló, doktore, co víte nového?" - "Ale, představte si, kráčím stepí při Latorici a zahlédnu kudlanku nábožnou. Co myslíte, kde se tam vzala?".

Redaktor dál nečekal a běžel do redakce. Druhého dne se objevila v novinách zpráva: Známý zvěrolékař Pytlík objevil v těchto dnech na břehu Latorice kudlanku nábožnou. Znalci se podivují, kde se vzal vzácný pták v našem kraji.

V týž den večer studuje kolega veterinář noviny a diví se: "To jsou mi věci! A já celý život myslel, že kudlanka nábožná je hmyz!"

(Sepsal JUDr. Miloslav Pytlík podle svých vzpomínek a vyprávění svého otce z dob jeho pobytu na Podkarpatské Rusi)



TIRÁŽ

Podkarpatská Rus - časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, 13. ročník, č. 1/2003. Redakce: René Kočík, Tomáš Pilát. Vydáno za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR, Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hl. města Prahy. Kontaktní adresa: SPPR, Petrohradská 9, 101 00 Praha 10. Novinová zásilka. Toto číslo bylo dáno do tisku 14. března 2003. Vyšlo v březnu 2003.